loose your halo • destiel

22. Nenávist

Prosiim... moje (aspoň prozatím) nejdelší kapitola této fanfikce s největším procentem akcí, protože si to zasloužíte a já asi dostanu pár pětek za neodevzdané úkoly do školy včas.

pěkné čtení

.....

No a tak se tak nějak stalo, že uběhlo dalších pět dní a já Deanovi pořád nic neřekl...

V neděli se nenašla správná chvíle, v pondělí jsem musel do školy a až zase v sobotu jsme měli trochu času na sebe. Studování bylo na nic... Dopoledne škola a odpoledne učení plus starání se o Maiu.

Největší problém ale byl v tom, že dokonce i v tu sobotu byl můj plán zazděn. Dean nám totiž sehnal lístky na předpremiéru nějakého filmu do kina a já ho nemohl odmítnout.

Ten film byl o mladém za milovaném páru. On byl strašně zazobaný miliardář a ona zase chudičká holka, co se vydávala za celebritu. Ten muž se do ní jak jinak než zamiloval, avšak potom to její tajemství prasklo, on jí udal na policii a udělal jí ze života peklo. Nakonec ten film ale dopadl dobře. Muž se jí omluvil a žili spolu vysněný život... Jenomže takhle snadné to v reálném životě není.

Po kině jsme se s Deanem ještě stavili na večeři, nakoupili nějaké jídlo a prošli si obchodní centrum, takže když jsme šli domů, byla už úplná tma. Možná bylo na čase konečně mluvit...

"Deane?" oslovil jsem ho na parkovišti u Impaly. Srdce mělo co dělat, aby nervozitou nevyskočilo z těla ven.

"Copak, Casi?" Podíval se na mě tak strašně milujícím pohledem, že jsem si nebyl jistý, jestli je to dobře nebo špatně.

"Já... Musím ti něco říct." Bylo to tady... V hlavě se mi vybavily ty nejhorší možné scénáře, co mě za tu dobu napadly. Potvora, stvůra, příšera, monstrum... Viděl jsem jak mi Dean pomalu probodává hrudník a sleduje život prchající z mých očí tak, jak se mu to líbilo nejvíce. Viděl jsem sebe někde v laboratoři, jak mě mučí a zkoumají, krájí kousek po kousku a opět sešívají... Viděl jsem mámu s Maiou, jak se na mě koukají jako by mě ani neznali. Měl jsem strach... Příšerný strach. Když už jsem mlčel moc dlouho, Dean se dotkl mé ruky a já sebou okamžitě automaticky cukl pryč od něj.

"Co se děje?" zeptal se tentokrát vážným tónem. Také začínal mít strach. Jasně, že bude mít strach...

Slzy se mi navalily do očí, takže jsem Deanův výraz ani neviděl, ale dokázal si ho domyslet. "Já... Já..." koktal jsem přes slzy. Nemohl jsem mluvit ani dýchat.

"Uklidni se, pšššš." Přišel ke mně, položil mi ruku na tvář a palcem mi utřel nějaké slzy, které si našly cestu ven. Už jsem neměl ani sílu ucuknout. Tolikrát jsem si to přehrával v hlavě, tak proč to najednou bylo tak strašně těžké říct? Co bych jen dal za možnost se nějak vyléčit nebo proměnit v normálního člověka. Chtěl jsem normální život. Normální, klidný život.

"Deane, já jsem..." Můj hlas i dech se trošku uklidnily, ale myšlenky vůbec. Dean měl strach... Já ho přece nikdy nechtěl děsit a to jakýmkoli způsobem. "...p-přemýšlel jsem, že když už u tebe skoro... skoro bydlím, měl bych ti aspoň něco platit."

Podíval jsem se na něj přes slzy a uvnitř si nadával. Vážně?! A co si teď asi bude myslet? Proč jsem mu to nedokázal říct? Vždyť jsem věděl, že čím více to budu odkládat, o to horší to nakonec bude. Byl jsem k ničemu. Ulhaná potvora. Hříčka přírody...

"Cože?" Dean se pousmál. "Tak tohle tě tak trápí? Pár korun za bydlení?" Obejmul mě a začal utěšovat: "Z toho si nic nedělej, moc toho nespotřebuješ a já to rád budu platit." Dal mi pusu do vlasů. Proč jsem se opět ponořil do další lži? "Už neplakej."