Avengers- His daughter

1.Kapitola Záchrana?

Před deseti lety
"Hele nechci aby věděla že jsem její otec" řekl hnědovlasý muž. "Jste si jistý co když vás bude potřebovat" řekla starší paní. Do místnosti vejde menší bělovlasé děvčátko. Paní si ho vezme do náručí. "Prosté jsem řek že jí nechci a vy to zařídíme aby se o ní nikdo nikdy nedozvěděl, je vám to jasné" řekl. "Dobře, když se to tak přejete a nechcete se roz..." než to stačila doříct tak jí skočil do řeči. "Já nechci aby si mě pamatovala chápete, sbohem" řekla a odešel. "A kdy se tatínek vjátí" zeptalo se děvčátko. "Určitě brzy, nenechal by tě tu" řekla. "Vážně" zeptá se znovu. "Neboj se, určitě ano. Protože by by tě to nenechal, jenom se s tím musí smířit" řekne paní a usměje. "Pojď dáme si zmrzlinu" řekla. Šly do kuchyně
Před několika lety
Pohled Johanna Eleanor
"Teto, ty jsi mi lhala" řekla jsem a přiběhla k tetě. "Co se stalo" zeptala se  mě. "O tom že si pro mě otec přijde" zakřičela jsem na ní. Podívala se na mě. Trochu vykulila oči. "On si pro mě nepřijde" zakřičela jsem. "Tomu nemůžeš rozumět" řekla. "Ale ona, je mi sice 11 ale chápu to až moc dobře a  vím že  můj otec je Antony Stark" zakřičela jsem na ní. "Ale to tak není" řekla. "A jak" řekla jsem. Najednou mě něco odhodilo. Praštila jsem se do zdi do hlavy. "...Te-to"řekla jsem. Všimla jsem si jí. Ležela a očí měla zavřené. Najednou sem někdo vešel. "Vemte jí" řekl. Vzaly mě. "Odteď jsi náš vězeň slečno Starková" řekl. Pak byla tma....
Přítomnost
"Sérum 3450. Aplikováno" řekl. Začala jsem být unavená. Zavřela jsem oči. Vzbudilo mě jak mi někdo dává facky. Otevřela jsem oči a uviděla neznámou postavu, bohužel mu ani nevidím do obličeje. "Vnímáš mě, neboj se já tě odtud dostanu" řekl. "S-tark" šeptla jsem. "Neboj" řekl. Vzal mě do náručí. "Našel jsem nějakou dívku, očividně jí musely něco dát, je hodně zblblá a moc o sobě neví" řekl. Rychle šel někam. "Mu-síte, zach-ránit ty děti" řekla jsem. "Jaký děti" zeptal se. "Te-ta řekla jsem. "Za-chraň-te ty děti" řekla jsem. Podívala jsem se na něj. "Zachráníme je neboj se" řekl. "Pietro prohledej celou budovy" dodal. Vyšel ven a to mě donutilo zavřít oči. Ucítila jsem jak mě někomu předává. Otevřela jsem oči. Ten muž mě položil na lehátko. "Jak se jmenuješ" zeptal se mě. "S-S-Stark" řekla jsem. Na rukami dal na to měření pulsu. "Jak se jmenuješ" zeptal se znovu. Cítila jsem jen jak mi tělem projela bolest. "Musíte... ty děti.... jinak je zabijí" řekla jsem. Někdo sem vešel. "Řekla něco rozumného?" zeptal se. "Ne" řekl. Chci jen aby je našly.  Začala jsem ztrácet vědomí......
Flashback
"Jednou se vám pomstím" zavrčela jsem na ně. Oni se jen zasmály. "Co myslíš že jsi? Jsi nic. Nikdo. Matka ti umřela a otec se tě radši zřekl. Nikdo o tebe nestojí tak proč radši neumřeš?" řekl jeden muž. Začaly mi téct slzy. "Ale  on o mě stojí. Jednou mě zachrání." řekla jsem. "No to bude za dlouho, možná že nikdy" řekl znovu. "Nene můj táta mě má rád a já budu věřit tomu že mě zachrání" křikla jsem. Pak mi píchly něco na uklidnění a já si nic nepamatuju...
Konec flashbacku..
    *****************************
Vzbudil mě něčí hlas. Opatrně jsem otevřela oči. Je tam Stark. Sedí a drží ně za ruku. Zamrkala jsem abych se ujistila že je to opravdu on. Je to on. Vypadá to že spí. Najednou se ale na mě podíval a rychle mě pustil. "Jsi v pořádku? Proč jsi opakovala moje jméno? A jaký děti jsi myslela?" zeptal se mě. Nepamatuje si mě. Měli pravdu, on nešel zachránit mě ale zničit další základnu hydry. Celou dobu jsem žila s vědomím že se vrátí aby mě zachránil ale ne. Nepamatuje si mě. "Myslela jsem si že vás znám, ale spletla jsem se" řekla jsem. Zvedl obočí. Chci pryč. Strhla jsem si všechny hadičky a drátky. "Co to děláš?" zeptal se mě. "Vstávám nevidíte" řekla jsem a vstala. Sice se mi zamotala hlava ale já šla pryč z toho pokoje. Sotva jsem vyšla tak mě někdo zarazil. "Nemůžete odtud" řekl. "Potřebuju na vzduch, prosím" řekla jsem. Zakývali že ne. Prostě jsem okolo nich prošla. Vyšla jsem na balkón. Po několika letech zase vidím noční oblohu. Chybělo mi to. Jsem hloupá když jsem si myslela že mě jen tak zachrání.  A proč bylo to zbytečné. Měla jsem to radši vzdát. Ucítila jsem jak někdo přezemně něco dal. Podívala jsem se kdo to je. Ten co mě zachránil. Pousmála jsem se na něj. Dal mi jeho bundu. "Jak se cítíš?" zeptal se mě. Pohladil mě vlasech. "Jsem v pořádku, já ti děkuju že jsi mě zachránil. Ani nevíš kolik ti dlužím. Ani nevíš co to pro mě znamená" řekla jsem. Podívala jsem se mu do očí. Musela jsem zaklonit hlavu abych mu do očí vůbec viděla. "A co tvoji rodiče?" zeptal se mě. Na tuhle otázku jsem nevěděla co mu mám říct, tak mě napadlo jedno. "Mrtvý" řekla jsem. Bylo vidět že se zarazil. "A Jak dlohou jsi tam byla?" zeptal se znovu. Podíva jsem se radši před sebe. Zhluboka jsem se nadechla. "Přes 10let" řekla jsem. "To mě mrzí" řekl. Podívala jsem se na něj. "Mě zase mrzí že mě pri smyslech držela myšlenka že si pro mě příjde. Že mě zachrání, že budeme spolu jako normální rodina. Ale ne, on asi ani neví že existuju" řekla jsem se slzami v očích.