Henry
Mé jméno je Henry Brown. Je mi sedmnáct a jsem adoptovaný. Moji adoptivní rodiče se jmenují Charlie a Lily. Podle toho, co mi řekli, tak mě otec našel při požáru jednoho domu. Kromě mě v něm nikdo nebyl, ale protože se moji biologičtí rodiče o mě nehlásili, tak mě s matkou adoptovali.
Svých prvních sedmnáct let jsem žil jako ostatní moji kamarádi. Jediné, čím jsem se odlišoval bylo to, že ačkoliv jsem nebyl nějak výrazně sportovně založený, mé tělo bylo samý sval a šlacha. To se, ale změnilo těsně před mými osmnáctinami.
Tehdy večer jsem se vracel domů od kamaráda, jenž ten den zrovna slavil své osmnácté narozeniny. Když jsem byl blízko našeho domu, tak jsem uslyšel volání o pomoc. Nevím, co mě tenkrát přimělo, abych se rozběhl na místo, odkud jsem volání zaslechl, ale nyní jsem za to rád. Ale o tom až později. Vydal jsem se tedy za hlasem volajícím o pomoc. Ten hlas patřil mladé dívce, kterou přepadl nějaký hulvát s očividným úmyslem ji okrást. On stál ke mně zády a já nezaváhal ani minutku. Rozběhl jsem se a z skočil mu na záda. To nečekal a tak padl obličejem k zemi. ,,Uteč." Vykřikl jsem v rychlosti na dívku, jenž se krčila pár centimetrů od nás. Ta se těžce zvedla a odpotácela se pryč. Já zatím zápasil s mužem, jenž se pode mnou mlel jako had a snažil se mě setřást.
Bylo to tehdy čím dál těžší jej udržet a musel jsem vynakládat čím dál tím víc sil. Nevím proč se to stalo právě tehdy. Když už jsem byl na pokraji sil, pocítil jsem teplo. Ale ne z venčí, nýbrž zevnitř svého těla. Pocítil jsem prudký náraz energie, který vycházel z mého srdce. Pak už si pamatuji jen příšernou bolest.
Probudil jsem se tenkrát až za svítání. Můj zrak mi přišel podivně ostrý a místo nohou jsem měl najednou obrovské vlčí tlapy. Musím se nyní smát, když si vzpomenu na to, jak jsem se marně snažil na ty svoje tlapičky postavit. Povedlo se mi to až na dvacátý pokus. A s chůzí to bylo ještě mnohem těžší. Motal jsem se v té uličce jako bych v sobě měl alespoň osm promile alkoholu v krvi a co dva kroky jsem padal na čumák.
Nakonec se mi podařilo se dopotácet do blízké staré opuštěné fabriky, kde jsem se mohl skrýt před lidmi. Proměna zpět na člověka se mi podařila až následující den, po tom co se mi večer podařilo usnout.
Když jsem se vrátil domů, našel jsem rodiče polomrtvé strachy a měl jsem hodně co vysvětlovat. Nemohl jsem se jim divit, vždyť o mě neměli sebemenší zprávy skoro celé dva dny. Naštěstí mám celkem slušnou fantazii, takže jsem z toho vyvázl jen s malým domácím vězením. Za což jsem byl vlastně i docela rád. Potřeboval jsem si v sobě srovnat myšlenky a zjistit si pár informací o tom co se mi stalo.
Informace jsem tehdy hledal na internetu. Lepší zdroj mě bohužel nenapadl. Nejdřív jsem nacházel podivné odkazy, typu: Jak se stát vlkodlakem, Myslíte si, že jste vlkodlak a podobné. Ovšem po několika dnech hledání na mě vyskočil odkaz se starými bájemi a pověstmi. V několika z nich figurovala jakási Matka vlků a její lid, jenž se nazýval Lupus Populo. To, jak se mi podařilo zjistit znamená v překladu vlčí lid.
Podle první pověsti Matka vlků byla žena obdařena magickými schopnostmi, díky kterým tento lid obdařila mocí měnit se v obrovské vlky, takové samozvané strážce lidu. Prý to byl dar za to, že ji tenkrát skupinka mladíků ochránila před smečkou hladových vlků. Tehdy byla podle všeho velmi těžce zraněna a nemohla by se jim sama ubránit. A oni, ačkoliv ji neznali se bez sebemenšího zaváhání vrhli proti vlkům, jen s pár klacky, aby ji ochránili. Pak ji odnesli do jejich vesnice, kde jí ošetřili a poskytli potravu a vodu. Když opět nabrala sil, chlapce jenž ji ochránili poctila tím, že jim dala tento dar, jenž byl dědičný.
V druhé a třetí pověsti, které jsem četl se informace o tom, co bylo dál poněkud rozcházely. Podle té druhé, Matka vlků z vesnice odešla, ale její vlčí bojovníci v kmeni žili dál, a když zemřeli, tak se dostali do sféry, kde je jejich Matka přivítala a oni tam mohli spokojeně žít posmrtný život. Tehdy jsem to myslím přirovnal k pověstem o Odinovi a Valhale. Naopak v té třetí, Matka vlků zůstala v jejich vesnici a dohlížela na svou vlčí drobotinu. Ovšem jednoho dne prý zmizela a s ní i všichni vlci. Kam a proč nikdo nevěděl.
Kromě toho tam pak bylo ještě pár informací k životům těch prvních vlků. K jejich prvním přeměnám a zvyklostem. Tehdy mě hodně překvapilo a nebudu lhát také vyděsilo, jak podobné to bylo tomu, co jsme před pár dny prožil já. Sepsal jsem si tedy ty nejzákladnější informace o proměně a tak. Následně jsem si sbalil do batohu pár věcí. Domluvil jsem se s rodiči, že když mi dnes skončilo domácí vězení, pojedu se podívat za svým kamarádem Conerem. Po chvíli přesvědčování souhlasili. Pak jsem domluvil s Conerem, že kdyby volali naši, tak že mě bude krýt.
Pak jsem si vzal náhradní klíčky od naší chaty, kterou jsme měli nedaleko za městem. Autem jsem tam byl do pár minut. Strávil jsem tam týden a snažil se naučit pracovat s mou proměnou, jak jsem to nazýval. Ze začátku to byly spíše hodiny, jenž jsem po proměně trávil spánkem nebo přesnější by byl spíš termín bezvědomí. Ale po pár dnech se to zlepšilo natolik, že mi bezvědomí po proměně trvalo jen hodinu.
