Byl zase jeden z těch větrných, deštivých a pošmourných večerů, které byly v poslední době natolik běžné, že už se nad hrozivým počasím ani nikdo nepozastavoval. Už uplynulo několik dní od té doby, co Slunce definitivně zapadlo na obzor a víckrát nevykouklo.
Silný vítr zalomcoval s okenicemi a rozlehlým pokojem se ozval dětský pláč. Elizabeth Brownová přiskočila ke své dvouleté holčičce, objala ji a do ouška jí šeptala uklidňující slova, ačkoliv ani jí nebylo u srdce zrovna lehko. Prázdný, tichý a ztmavlý dům, ve kterém se ozývala pouze ozvěna běsnící bouře, působil skličujícím dojmem. Sálala z něj nejistota a strach.
Znenadání se za dveřmi ozvalo slabé zapraskání a Elizabeth si hluboce oddychla.
Do dveří vstoupil statný muž. Z tmavého kabátu mu odkapávala voda a obličej mu zakrýval široký klobouk. Tvář měl zachmuřenou, ale když viděl, jak se k němu s jemným úsměvem a dcerkou blíží jeho žena, rozjasnil se. Aspoň něco bylo tak, jak být má. Jeho domov ho vítal s otevřenou náručí a se dvěma mu nejdražšími osobami.
„Já jsem tak ráda, že jsi doma,“ vydechla Elizabeth. V jejím hlase byla snadno rozpoznatelná obrovská úleva. Ben ze sebe shodil mokrý kabát, odložil klobouk a obě je pevně objal.
„Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale víš, jak to teď vypadá, máme plnou pohotovost.“ Elizabeth si jenom rezignovaně povzdechla:
„Vždyť já vím. Máš hlad? Hned ti dám večeři, jen co uložím tu naši malou šibalku,“ dokončila s jemným úsměvem. I Ben se pousmál, ale nebyl to úsměv, jak má být.
Už dlouho se nemohli zasmát jen tak z čisté a ničím nekažené radosti, protože jejich srdce byla sevřená v kleštích úzkosti a obav.
Jenom malá Charlottka byla sluníčkem v životě svých rodičů. Oba ji nesmírně milovali a byli na ni pyšní. Na svůj věk byla až neuvěřitelně šikovná. Častokrát je překvapila v okamžicích, kdy to ani v nejmenším nečekali a náležitě si to užívala. Nic jí neudělalo větší radost, než když svými kousky dokázala někoho ohromit. A že se jí to dařilo znamenitě - dlouhou dobu například nemohli Ben s Elizabeth přijít na to, jak je možné, že Charlottčina oblíbená panenka má každý den naprosto jiné šatičky. Ben si dlouho odmítal přiznat, že už by zvládala takhle kouzlit, vždyť jí byly sotva dva roky, ale jiné vysvětlení prostě nebylo.
Když jeho žena s malou v náručí odešla z pokoje, Ben se uvelebil v křesle u krbu a hluboce vydechl. Konečně doma. Konečně alespoň malá chvilička vytouženého klidu. Tolik si přál zapomenout na všechny problémy, které ho sužovaly. Aspoň na drobný okamžik zapomenout, že po celé zemi umírají desítky lidí – lidí, kteří se neprovinili ničím jiným než tím, že se dokázali postavit hrůze, kterou s sebou přinášel nejstrašnější čaroděj všech dob – Voldemort. Voldemort. Jen ti nejstatečnější čarodějové se odvažovali vyslovit jeho jméno. Jeho jméno přinášelo strach. Jeho jméno přinášelo zkázu. Jeho jméno přinášelo smrt.
Ani nepostřehl, že se jeho žena vrátila, dokud nepřistoupila až k němu a nepoložila mu ruku na rameno.
„Bylo to hodně zlé?“ zeptala se tiše.
„Hm…“ povzdechl si Ben, „je to pořád stejné, nikdo nikomu nevěří a všude vládne strach. Už vůbec nevíme ani to, kdo je s námi a kdo proti nám. “ Jeho žena si povzdechla, bezradně pokrčila rameny a její oči zesmutněly.
„Ale mám i dobrou zprávu,“ dodal rychle Ben, aby její smutek rychle rozehnal a docílil tak toho, že oči jeho ženy vzplály nadějí. Tolik toužila po jakékoliv alespoň trošku radostné zprávě. Pod tíhou každodenních tragických zvěstí se potácela a snášela to jen velice těžko.
„Dneska jsme Potterovi zajistili Fidelliovým zaklínadlem,“ pokračoval.
„Ale… to je úžasné,“ vydechla Elis a ohníčky v jejích očích se opět rozhořely, „konečně budou v bezpečí, měla jsem o ně hrozný strach.“
„Jen je škoda, že zítra nebudou moct přijít k nám, jak jsme byli domluvení. Charlie bude asi zklamaná, na Harryho se vždycky těší, víš, jak se mají rádi,“ dodala ještě s pousmáním.
„Jo, až ti dva budou v pubertě, tak se snad úplně zblázníme, stejně jako Lily a James,“ zachechtal se Ben, při vzpomínce na kousky, které ty dvě děti prováděly, se přece jen trochu rozveselil.
„A co Sirius? Padla teď na něj velká zodpovědnost,“ zeptala se ještě Elizabeth a zarazila se, když Ben náhle zrozpačitěl.
„No… oni… oni Strážcem neudělali Siriuse,“ vypravil ze sebe nejistě, bylo zřejmé, že sám ještě neví, co si o tom má myslet.
„Co… cože? Že ne Siriuse? A… a koho teda?“ Elizabeth byla zmatená a šokovaná. Ben se na ni podíval pohledem téměř omluvným, jakoby za to sám mohl a jen zašeptal:
„Petera.“ Jeho žena na něj chvíli jen nechápavě zírala, nemohla tomu uvěřit a pak vybuchla.
„Cože? Děláš si legraci? Petera? To… to jako vážně? To… to přece není možné… Petera? To se úplně zbláznili? A ty jsi jim to jen tak dovolil?“
„Nemohl jsem jim v tom přece nijak odporovat,“ bránil se chabě, „bylo to jejich rozhodnutí.“
„Ale Peter je přece nemůže ochránit, není schopný ochránit ani sám sebe,“ vykřikla ještě pobouřeně, strach o potterovi se k ní zase vrátil. Opravdu nebyla přesvědčená o tom, že pod záštitou Petera Pettigrewa budou jejich nejlepší přátelé v bezpečí.
Ben jenom pokrčil rameny. Myslel si to samé, ale s rozhodnutím Potterových nemohl dělat vůbec nic...
Více zde: http://m.vikyfanfiction.webnode.cz/news/a01-temny-podvecer/
ČTEŠ
Dítě dobrá a zla { HP FF }
FanfictionTenhle příběh jsem našla na jedné stránce.(odkaz na ni vždy na konci každé kapitoly). Přeji příjemnou zábavu u čtení ahoj😊😊😊
