29. V ohni

1K 28 2
                                    

"Hodně štěstí, Harry!" řekl Hagrid, když ho dobrotivě udeřil do zad, čímž se chlapec zapotácel a téměř spadl na Hermionu.

"Díky," zamumlal, když konečně popadnul dech.

"Pořádně jim to nandáte, že jo, Rone?" Hagrid se široce usmál a zvedl ruku, aby ho poplácal po zádech, ale zrzek se rychle odtáhl z jeho dosahu a nervózně se usmál.

Harry už přestal počítat, kolik lidí jim, od chvíle, kdy vyšli z ložnice a zamířili k Velké síni, popřálo hodně štěstí. Hra začínala hned po snídani. Všichni si byli vědomi, že pokud by Nebelvír vyhrál, chyběl by k poháru už jen krůček. Bez svých nejlepších hráčů - Malfoye, Crabbeho a Goyla - by byl Zmijozel proti Nebelvíru tak slabý, že by nikdo nepochyboval, kdo by vyhrál. Proto byl dnešní zápas ten nejdůležitější, a všichni to věděli.

Když Harry překročil práh místnosti, okamžitě spatřil obrovskou zlatou a červenou masu. Téměř všichni studenti byli oblečeni v barvách Nebelvíru. Stěny byly pokryty transparenty a byl tam takový hluk, že si lidé museli křičet přímo do ucha, aby mohli komunikovat. V tu chvíli všichni zapomněli na válku, nebo na vnitřní nepřátelství, neshody a rozdíly. Famfrpál je všechny spojil do jedné velké rodiny. A to byla jejich síla.

Harry se usmál, Seamusova a Deanova tvář byla namalovaná červenými a zlatými pruhy a vlajkou se znakem Nebelvíru. Luna na sobě měla obrovský klobouk ve tvaru lví hlavy a rozdávala balonky. Harry se podíval blíže na balonky a uviděl svou vlastní ušklíbající se tvář s nápisem: Harry Potter je náš idol!

Jenom Zmijozel se této radostné chvíle nepodílel, ačkoliv se zdálo, že se Zabini a Nott bavili střílením kouzel po baloncích. Harry byl za to dokonce vděčný.

Podíval se na stůl učitelů. McGonagallová (s balonkem v ruce!) na něj zamávala. Ředitel se usmál, zdvihl šálek čaje a pak dál pokračoval v diskuzi s černě oděnou postavou. Černá barva výrazně vynikala v barevné záplavě. Harryho srdce se na okamžik zrychlilo a nohy mu ztuhly. Snape seděl na svém obvyklém místě, poslouchal Brumbálovy radostné poznámky a vypadal, jako kdyby právě vypil jedovatý odvar a okamžitě potřeboval protilátku. Byl jako temná, cynická kotva v rozvířeném moři barevného štěstí a bezstarostnosti. Přitáhl Harryho pohled jako magnet, a on zapomněl na všechno: o tom, kde byl a co musel udělat. Cítil, jako by v něm byl oheň. Oheň, který ho hřál a posílal své příjemné proudy po celém jeho těle, a on se chtěl smát, protože všechno vypadalo tak... nádherně.

"Kámo, pohni se. Někdo na tebe použil Petrificus?" Ron ho popadl za ruku a přitáhl ho do smějícího se davu. Harry byl obklopen vzrušenými tvářemi, tisíců tleskajících rukou a hlasy, které se navzájem mísily. Ale jako by byl někde jinde, za neviditelnou zdí, který potlačila všechny zvuky. V jeho hlavě byl jen teplý opar a před očima viděl jen temnou siluetu. Stále si vzpomínal na tu mimořádnou něžnost, kterou mu včera Severus věnoval, a i ta nejmenší vzpomínka vyvolávala něco bizarního - jako kdyby v jeho těle začalo soutěžit tisíce mravenců v tanci. Stále si pamatoval tu touhu, kterou viděl v těch neuvěřitelných, temných očích. A i když mu Snape dal mast, aby se vyhnul všem nepříjemnost při sedění na koštěti, zdál se tak... magický. Od včerejšího večera si Harry připadal, jako by jeho žilách stále proudil alkohol. Nemohl se zbavit své vynikající nálady, ani úsměvu, který se mu rozšířil na obličeji pokaždé, když pomyslel na Severuse. Cítil, že je vše tak jak má být. Jako by dosáhl všeho. Jako by se teď již nic nemohlo stát.

Harry si jen nejasně uvědomoval, jak je veden ke stolu a jak si sedl. Chvíli cítil, jak ho lidé poplácávají, ale nevěnoval jim pozornost. S nepřítomným úsměvem na tváři se díval na tečku na zdi a připomínal si včerejší prožitky, a jeho hlavu zaplňovaly budoucí plány.

Desiderium IntimumWhere stories live. Discover now