Došla jsem do společenky dosti nervózní. Měla jsem jít ven s klukem, kterýho už nějakej ten rok miluju.
Přišel jsi. V tmavých džinech, bílém tričku a černé, kožené bundě. Strašně moc ti to slušelo.
„Sluší ti to," mrknul jsi na mě a já ihned zčervenala.
„Děkuju," zamumlala jsem a zakoukala se do země. Věděl jsi, že je ve společence tak zajímavej koberec?
„Jdeme?" zeptal jsi se a já přikývla. Spokojeně jsi se usmál, chytl mě za ruku a rozešel se ven ze společenky.
Tohle pro mě bylo sakra těžký. Pomalu jsem zapomínala, jak se dýchá, jak se chodí, nebo cokoliv.
Bylo mi s tebou nádherně, ale byla jsem příšerně nervózní. A neulehčoval jsi mi to ani tím, že jsi na mě neustále mluvil, neustále jsi se na mě usmíval, cítila jsem tvou vůni, a myslela jsem, že umřu.
