Odlišná|One Direction

3-Taková malá přestřelka

Proč zase já?
Proč to musím být zrovna já..
Někdy doufám abych se druhé ráno neprobudila, abych nemusela opět zažívat to co zažívám..
Mám v hlavě strašný zmatek..
Pootevřu oči abych zjistila co mi působí tu hroznou bolest. To ale neřeším protože mě dříve zaujme pokoj ve kterým ležím, velký pokoj se zdmi v nejsvětlejší šedé barvě lemované dřevem. Na jedné straně pokoje jsou velké dvojité dveře, na stěně naproti jsou dvě velké okna. V pokoji jsou nějaké přístroje, dvě postele z nichž na jedné ležím které jsou hned pod okny, 2 židle a stolky u každé z postelí a pohodlně vypadající gauč hned naproti mé posteli.
Vše vypadá moderně.
Trochu se podepřu abych si mohla sednout, ale v tom ihned ucítím tu nepříjemnou bolest v mém pravém rameni.
"Pomalu Madeleine,, hlas který mě odtrhne od myšlenek se rozezní pokojem. "Omluvte mě, doufám že vám nevadí že vám tykám,, zakývu hlavou na náznak ne přitom se snažím najít očima osobu která mluví, je to mladá pohledná slečna, může jí byt okolo 30 let. Má dlouhé blond vlasy a čokoládově hnědé očí. Na sobě má obyčejné uplé modré džíny a bílou košili kterou si do džínů zastrkala. Přes to všechno má přehozený krátký bílý plášť. "Jmenuji se Elena Andrews, ale můžeš mi říkat jen Elena,, přijde k mé posteli a ze stolku vezme pár papírů.
Jak se cítíš? Pamatuješ si něco? Víš kde teď jsi? Víš kdy jsi se narodila? vyhrkne na mě tolik otázek a ani na jednu jí nedokážu odpovědět.
Zas syknu bolestí když mi, i když pomalu, zvedne tu samou ruku s tím samým bolavým ramenem. 
"Byla jsi postřelená, detaily nevím, na to se budeš muset zeptat Marcuse,, řekne a začne si něco zapisovat do svých papírů.
"Pamatuješ si na něj?,, hned poté se mě zeptá.
Zakývu hlavou na náznak ano.
"Nemusíš se bát mluvit, ja tě neukousnu. Máš výpadek paměti, stává se to při tom co se ti stalo,, až teď si všimnu balíčku s krví s kapačkou která teče do mě. Kde to sakra jsem?
"Um pardon, kde to jsem?,, zeptám se, rozhlížející po pokoji.
"Jsi u mě,, rozlétnou se dveře.
Podívám se do nich a v nich stojí Marcus.. Toho si pamatuji..
"Děkuju Eleno, dáš nám teď chvíli o samotě?,, řekne kráčející k mé posteli.. Elena ihned odejde z pokoje a Marcus spustí.
"Jsi u mě, tenhle pokoj jsem ti neukazoval, táta ho udělal pro mámu když byla nemocná.. Od té doby tu zůstal. Jak je ti?,,
Podívám se do jeho krásně modrých očí a odpovím
"Kecala bych kdybych odpověděla něco jiného než že úplně nanic,, zasměju se a hned dodám
"Co se přesně stalo?,,

**flashback**
Marcus
Do pokoje naběhnou naběhnou mý lidi. Ten blbec hned po střelení Madeleine utekl i s tím jeho šéfem. Sedím u ní na zemi a snažím se zastavit krev tečící z jejího ramene.. Leží v kaluži krve.. Všude je tolik krve.
"Odvez jí ke mně a zavolej Eleně!,, poručím k nejbližšímu chlapovi a on udělá.. Zdmi klubu se rozezní dupot bot a do pokoje po chvíli přiběhne zásahovka. Hned co mě spatří složí zbraně a odeberou se jinam.. Zvednu se ze země kde před chvílí ležela a rozejdu se zkontrolovat budovu.. Na chodbách leží těla, naštěstí ani jedno z nich přímo nepoznávám..
tohle jim neprojde
**konec flashbacku**

Aha je jediné co ze sebe dokážu vydat po dovyprávění celého příběhu. Až teď si všimnu jeho ruky držící tu mou.
"Mám něco na práci a ty by jsi měla odpočívat, můžeš tu zůstat jak dlouho chceš. Kdyby jsi cokoliv potřebovala tak hledej Martu, tu hned poznáš,, řekne odcházející z pokoje..
Kdo je sakra Martha?

Note: Omlouvám se že dlouhou dobu nevyšla žádná kapitola, no letošní deváťáci určitě pochopí :D Tahle kapitola je opravdu krátká a trošku o ničem, no i přes to doufám že vás alespoň trochu uspokojí! Teď už se pokusím vydávat trochu víc pravidelně, ale nic neslibuji!:D
Užijte si poslední týdny školy (vy kteří chodíte)! ;)