Twenty2 - DOKONČENO

VeRLyba

Cink.
  Cink.
  Cink, cink, cink.
  „Hej, Poppy! Nemůžeš jít otevřít? Co někdo může chtít, takhle v pondělí…“ zavrčela jsem.
  „Promiňte šéfová, teďka nemůžu, jsem ve sprše!“ křikla odpověď z horního patra. Nezbylo mi tedy, než zavřít knihu a vyhrabat se z postele. Hodila jsem si přes pyžamo župan a sešla dolů do baru.
  Bylo typické pondělní ráno. Venku lilo jako z konve a byla to taková ta nejlepší nálada na lenošení. Roztáhla jsem žaluzie a pustila dovnitř to šeravé ranní světlo. Na kraji cesty stála dodávka s velkým modrým nápisem VeRLyba. Povzdechla jsem si. Bylo to auto firmy, kterou mi na krmení pro Betty doporučil můj známý majitel zverimexu. Úplně jsem zapomněla, že jsem si od nich v zápalu akvaristického nadšení nakoupila tunu různých přípravků na podporu růstu akvarijních rostlin a krmení pro rybičky snad na rok dopředu.
  Pomalu jsem došla ke dveřím, odemknula a otevřela je jenom proto, aby se mi naskytl výhled na na kost promočeného poslíčka chránícího mou zpola rozmočenou zásilku svým vlastním tělem.
  „Dobrý den, jste paní-“
  „Dáte se kávu?“ přerušila jsem mrznoucího poslíčka
  „Ano prosím.“
  Rozmočenou krabici jsem odklidila pod akvárium a pustila poslíčka dovnitř. Z pracovní kombinézy mu crčela voda.
  „Počkejte tady, podám vám ručník. Máte něco na převlečení? Záchody jsou támhle.“
  „Mockrát děkuji, mám nějaké oblečení v tašce.“
  Vyběhla jsem schody do bytu a sebrala ze zásuvky bílou osušku. Potom jsem se vrátila dolů a podala ji hostu.
  „Opravdu mockrát děkuji,“ řekl a sundal si kapuci kombinézy. Snědá kůže a dlouhé špičaté uši vypovídaly o tom, že je z Ooru, pouštní planety.
  Zatímco se převlékal, sešla dolů I Popelka a já se dala do přípravy tří káv. Pro jistotu jsem postavila i vodu na čaj a nastrouhala do síťka trochu zázvoru. Když se otevřely dveře záchodů, už jsme s Poppy seděly u stolu a místností se linul příjemný mix vůní.
  „Pojď si přisednout. Já se jmenuji Jean, ale všichni mi říkají šéfová.“ Podala jsem mu ruku.
  „Mockrát děkuji. Já jsem Merlin.“ Měl pevný stisk a silný pohled.
  „Tohle je Poppy, ale říkáme jí Popelka,“ představila jsem i svou červenající se brigádnici. Všimla jsem si, že i on po ní velice nenápadně pokukoval.
  „Tak Merline, jestli mě něco zajímá, tak jak to, že někdo z Ooru pracuje zrovna v prodejně akvaristických a rybářských potřeb?“ narážela jsem na jeho pouštní původ.
  „To je relativně dlouhá historie, ale ve zkratce… majitel potřeboval někoho, kdo bude mluvit se zákazníky místo něj, jelikož má opravdu silný západomarský přízvuk a vznikalo mezi zákazníky spoustu nedorozumění. No, a můj spolubydlící z výšky je taky odtamtud, takže už těm patvarům slov rozumím. Takže jsem tu práci vzal.“
  „Západomarský přízvuk? Tak to už chápu ten název, říkala jsem si, jak moc pod vlivem byl, když to zakládal…“
  „Taky jsem se ho na to ptal. Prý RL jsou iniciály jeho zesnulé ženy. Ale na nářečí to on si potrpí. Říká, že je to část jeho osobnosti a kvůli tomu, že se přestěhoval, to nehodlá měnit. Ale on trvá i na slovech, jako jsou cerel, broklice a karkulačka, i když spolubydlící mě ujistil, že ty jsou čistě jeho výmysl.“ Poppy se zahihňala.
  „A jak vlastně vzniklo jméno Twenty2?“ otočil Merlin rozhovor mým směrem. Napila jsem se lahodné kávy.
  „To datum ke mně patří, jako tonik do kafe a gin do toniku. A zbytek toho povídání se hodí do pochmurnější atmosféry.
  To mi připomíná, dá si někdo do kávy tonik? Pokud ne, tak vás tady ponechám osamotě.“
  Ti dva ale očividně nic nepotřebovali, takže jsem se uklidnila do tepla svojí postele s výhledem na probouzející se pondělní svět.