Military ||Larry Stylinson||

Díl 6.

Louis

Konečně víkend. Chtěl jsem se pořádně vyspat, ale Liam mě vzbudil svým zuřivým balením. Otočil jsem se na druhý bok a chtěl znovu spát. Skoro jsem už znovu usnul, kdyby mě Liam neotočil na záda a nesedl si obkročmo na můj hrudník. Polekaně jsem se na něj podíval, ale on mě proplácal svým opět tvrdým ptákem, kterým nakonec jen plácal na mé rty.

,,Otevři. Na víkend jedu pryč a potřebuju si zapamatovat, jak dobrý v tomto jsi."

,,Nějak na to teď nemám chuť." Zabručel jsem a chtěl ho odstrčit, ale nemám jak jinak, než jen uhýbat hlavou.

,,To je mi jedno, otevři hubu." Chtěl jsem se vzpírat, ale on na mě seděl tak blbě, že jsem nemohl vytáhnout ruky z pod něho a ani se nijak hnout. Nezbylo mi nic jiného, než otevřít pusu a prostě to ignorovat.

-

Jakmile byl hotový, otočil jsem se znovu na bok a šel spát. Díky bohu do chvilky vypadl, takže mě už nikdo nerušil hlukem. I tak ale, když už jsem byl jednou vzhůru, mi nešlo znovu plně usnout, takže mi nezbylo nic jiného než vstát a jít se podívat, co je na snídani.

Celý rozbitý jsem si vzal něco malého na snídani a sedl si k osamocenému stolu. Všiml jsem si Stylesového pohledu na mě, ale už jsem si nevšiml, když se zvedl a šel ke mně.

,,Louisi, ty nejedeš domů?" Otázal se autoritativně, ale teď nade mnou nemá sebemenší moc. Proto jsem k němu jen zvedl unavený pohled, nepotřebuju být v pozoru.

,,Nejedu, no. Přijde mi to zbytečné." Usrkl jsem si z kávy, ale stále se na něj díval, přeci bych se neošidil o pohled na něj a navíc... teď je mi tak zatraceně blízko.

,,Zbytečné jet domů za rodinou?" Otázal se zvědavě, zároveň ale s takovým divným podtónem.

,,Přesně tak. Byly by to jen dva dny a navíc bydlím daleko, takže se mi nechce dojíždět tam a sem." Pokrčil jsem rameny, protože to je tak, jak to říkám. Svoji rodinu miluju, ale nechce se mi tam na ty dva dny jezdit. Navíc tam je všechno to oblečení a to chci nechat ještě dlouho zamknuté.

,,Dobře tedy, užij si volno."

,,I vy pane." Slušně jsem mu to opětoval. Odešel, myslel jsem ale, že za mnou šel jen tak během cesty, kdy už chtěl odejít z jídelny, on se ale posadil zpět ke stolu, kde měl stále hrnek. Moc dlouho jsem se nad tím nepozastavoval, jelikož ještě napůl spím, no jo, já po ránu. 

Teď ale přichází otázka, co mám jako celý den dělat? Procházel jsem se po areálu, dokonce jsem prošel i celou budovu, ale když tady nikdo není, je to nuda. Kdybych tady měl aspoň kamaráda, ale jsem tady fakt sám, jen pár vojáků, které neznám, se ve skupinkách producírují venku a nechávají si hřát od počasí zmrzlou pokožku teplým sluncem.

Moc nečtu, ale z té nudy jsem šel i do knihovny, která tady byla, a vypůjčil si nějakou knížku, nečekaně válečnou. Snad všechny knížky tady byly s válečnou tématikou. Vzal jsem si ji ven a sedl si ke stromu. Je sice zima, ale aspoň jsem na čerstvém vzduchu.

Rychle jsem se začetl do děje a plně se vžil do hlavní postavy. Byl to vlastně taky kluk v mém věku, který byl nezkušený a vyděšený postaven do války, kde bojoval jak jen mohl. Přečetl jsem snad čtvrtku této bichle, než jsem uslyšel kroky. Automaticky jsem se podíval nahoru, kdo to ke mně jde. Byli to nějací kluci, asi straší než já, asi určitě.

,,Hey, ty! Ty knihomole! Ty tady seš určitě první rok." Uchechtl se jeden a druhý mi knihu už bral z ruky. Slyšel jsem, že na vojně je šikana, ale nemyslel jsem, že bych ji mohl opravdu zažít. Teď, když se tak dívám, tak svá slova, která jsem řekl na začátku, nesplním. Kdyby mi ale chtěli něco udělat, třeba je uplatím na solidní kuřbu, kterou jejich holka neudělá nikdy líp. To opravdu dělat nebudu.

Prostě jsem si stoup a chtěl si vzít knížku zpět, oni ji ale zvedly nad hlavu kam já nedosáhnu. 

,,Nechte toho! Jen si čtu." Křikl jsem po nich. Někoho, jako jich se nebojím. Sundal jsem i větší kluky, ale jsou tři a já jen jeden. Když jsme se schovávali, bylo to jeden na jednoho. Už se nemůžu dočkat příštího týdne. Máme to obtýden. Jeden týden máme více ty vojenské věci, běhání, šplhání, schovávání a tak dále. Ten další týden máme ale sebeobranu a nějaké protahování či co, takže už se budu moct sám bránit i proti těmto surovcům.

Stoupli si kolem mě, což mi to ještě zhoršilo, jelikož jsem zaútočit prostě nemohl.

,,No pohni tou svou tlustou prdelí a vezmi si ji." Provokoval mě ten, co ji držel. Chtěl jsem si ji vzít, jelikož ji dal do mé úrovně, ale hned na to ji obloukem hodil dalšímu klukovi.

,,Co se to tu děje? To nemáte nic lepšího na práci?" Zahřměl mě až moc známý hlas. Všichni se hned otočili k mému zachránci a vypadali, že se brzy poserou. Jen já jsem se usmíval a nejradši bych k němu přiběhl a skočil mu do náruče.

,,Nic neděláme pane." řekl ten, co mi ji vzal.

,,Louisi?" Podíval se přímo na mě a já zrudl jak rajče.

,,Sebrali mi knížku, pane." Momentálně mi ta blbá knížka byla úplně u prdele, líbí se mi Stylesova pozornost.

,,Vraťte mu ji." Přikázal a já měl svoji knížku opět u sebe. ,,Teď padejte a nechte ho být. Určitě máte plukovníka Keogha, ten měl vždycky takové nevychované smrady, které neuměl zkrotit. Stačil by jeden den u mě a už byste si nikdy na nikoho neotevřeli hubu. Pojď Louisi." Byl jsem tak zmatený nadešlou situací, že jsem ani moc nepřemýšlel a šel automaticky k Stylesovi. Ruku mi obtočil kolem ramen a vedl mě pryč od nich.

,,Jsi v pořádku? Toto jsou takoví ti místní zmetci, kteří nikdy nedají nikomu pokoj." Ruku z mého ramene nesundal, i když už jsme byli dost daleko od nich a mně se to více než zamlouvá.

,,Děkuju pane, nevěděl jsem, že tady někdo takový je." Zaculil jsem se a naschvál se dlaní otřel o jeho stehno.

,,Nejsem ve službě, nemusíš mi vykat, jsem Harry." Harry, Harry, Harry... Tak dokonalé a tak pasující k němu.

,,Tak tedy děkuju, Harry." Motýlci se mi rozletěli celým tělem. Panebože, co je tohle sakra za pocit? Držel mě sice za rameno, ale stále jsme mezi sebou měli mezeru, kterou jsem já teď přerušil.

,,Nemáš zač, Lou." Panebože, Lou? Oh. Po rameni mě pohladil a evidentně mu tahle blízkost nevadila.

-----------------------------------

Helllooooo!
Teď je toho ve škole nějak moc a nemám moc času psát, ale snažím se, jak jen můžu.
Budu ráda za každý vote a každý komentář, všechny si je moc ráda čtu a motivují mě, i když na ně neodpovím. Jsou ale opravdu motivující, jelikož vidím, že stojíte o pokračování. Mám už vymyšlený děj, takže doufám, že budete se mnou až do konce❤️