Panství mlhy a pomsty

2. Otázky

Když lokaj lorda Laurence Byrona zavedl do jeho pokoje, velmi vkusně a draze zařízené místnosti, oznámil mu ještě, že hrabě Burke s rodinou ho budou čekat v přijímacím salonku v přízemí. Pak odešel a zanechal lorda samotného.

Laurence věděl, že by se měl převléct, mokré oblečení už ho začínalo studit, ale místo toho přistoupil k oknu, opřel se o parapet a tiše se zahleděl na široké pláně, které se všude kolem Raven Manor rozprostíraly. Působily bezútěšným dojmem a s ubývajícím světlem se přes ně začínala valit mlha, hustá a neproniknutelná. Nechápal, jak zde někdo může žít. Chyběl mu lesk a světlo velkoměsta. Londýn se blyštěl ikdyž pršelo a bylo pošmourno, ale tady se tma valila že všech stran a stahovala Laurence do svých pařátů.

Přepadla ho špatná nálada. Najednou vůbec neměl chuť, setkat se se svou nastávající, kterou ani pořádně neznal.

Vzpomínal na tu zvláštní dívka s jako by nepřítomným, zastřeným úsměvem. Třeba ji tu potká. Musí ji tu potkat! Přece říkala, že zde žije a běžela do domu. Vypátrá ji. Nějak nenápadně se poptá služebnictva.

Chvíli ještě stál u okna, ale nakonec se od něj odtrhl a zazvonil na zvonek na stolečku u postele. Téměř okamžitě se ve dveřích objevil jeho komoří William. Byl to šikovný mladý muž, kterého si Laurence velmi rychle oblíbil. Byli téměř stejného věku a tak ho vnímal spíše jako svého přítele, než sluhu. William přijel na Raven Manor o několik hodin dříve, aby se ujistil, že je tu pro pána vše připraveno a také s sebou vzal už pár jeho zavazadel.

„Můj pane, přejete si? Doufám, že jste měl dobrou cestu,“ pronesl William formálně s úklonou.

Laurence se zasmál a šťouchl Williama do ramene. „Ale no tak, Wille, nech toho! Víš, že v soukromí pro tebe nejsem žádný pán!“

Williamovi z obličeje sklouzla maska vážnosti. Také se zasmál. „Ano, ale vždycky mě potěší, když tě tím můžu provokovat.“

Laurence hraně nespokojeně potřásl hlavou. „Ach, ta troufalost! To za mého mládí by si tohle žádný sluha nedovolil! Ale dnes už nemají žádné vychování, žádnou úroveň!“ parodoval panovačný hlas svého otce. William se pobaveně zašklebil, ale pak sjel Laurence dlouhým pohledem a překvapeně otevřel ústa.

„Laurie, ale ty jsi celý promočený! Co jsi dělal? Vždyť jsi jel celou dobu v kočáře, ne? Zatíká tam snad? Nebo tě nechali stát před Raven Manor na dešti? Jestli někdo-“

„Ne, Wille,“ zarazil ho lord zvednutím ruky a potřásl hlavou. „Nic z toho. Zatím se tu ke mě chovali velice slušně. To jen...“ zaváhal.

„Všechno mi to vysvětlíš, ale teď ti připravím teplou koupel a čisté oblečení,“ přerušil svého pána tentokrát William.

„Hrabě Burke a slečna Burkeová na mě už určitě čekají,“ namítl lord Byron.

„A budou čekat dále. Nejdříve se však o tebe musím postarat. Přece nechceš nastydnout!“ řekl rozhodným hlasem William a Laurence se mu nakonec podvolil. Měl samozřejmě pravdu. Je lord a ještě k tomu host. Jestliže na něj budou muset dlouho čekat, nemusí se jim v ničem zodpovídat. A teplá koupel by mu opravdu bodla.

William se dal do napouštění vany a za chvilku už se do ní Laurence mohl ponořit. Cítil, jak se mu teplo dostává do celého těla, od konečků prstů až po kořínky vlasů a slastně si povzdechl. Teď se zdálo všechno mnohem snazší a jasnější, než když stál promočený u okna a sledoval zdejší nehostinnou krajinu. Opřel si hlavu o rám vany a začal Williamovi vykládat, co se mu při cestě sem přihodilo. William byl vždycky dobrý posluchač. Ani jednou svého pána nepřerušil, jen pokyvoval hlavou.