24. kapitola: 3. osoba: Guvernér

92 14 7
                                    

O půl roku později

Philip Blake stál u auta a přísným pohledem si prohlížel všechny kolem, kteří prohledávali zneškodněné mrtvoly a sháněli něco, cokoliv, co by se mohlo hodit. Za chvíli za ním přišel muž, který svůj handicap – chybějící ruku – dokázal proměnit ve výhodu, když si k pahýlu připevnil zbraň.

„Tak jen povídej, jaký jsi měl den, kapitáne Hooku..." Merle se ušklíbl.

„Že ti jednu střelim... Kdy si z toho konečně přestaneš dělat prdel? Náhodou je to dobrá věc. Já bych tě taky moh srát... Guvernére." Tentokrát se zamračil on.

„Víš dobře, že mi tak začali říkat sami."

Když už nebylo, co by vyrabovali, nastoupili do aut a jeli zpátky do Woodbury. Když za branami vystoupili a odnosili do skladů věci, Merle Dixon vylezl na bránu, aby vystřídal hlídku, a Philip se vrátil do svého bytu.

Lehl si na postel a díval se do stropu. Bylo pondělí. Jeden ze čtyř dnů v týdnu, kdy se chodí dívat za svojí dcerou. Strašně mu chybí. Chybí mu i jeho bratr, i když ho společně s Penny vždycky vídá. Co se Briana týče, změnil se. Co zůstal s Penny sám, obrnil se. Zesílil. Jinou možnost totiž tak nějak neměl. Ačkoliv byl Philip upřímně překvapený, když při první návštěvě Penny našel svého bratra stále zdravého a živého. Vlastně v něj do toho okamžiku vůbec nevěřil, ale tehdy pochopil, že i Brian dokáže přežít, pokud nemá jinou možnost.

Ještě chvíli tu zůstal, dokud se nesnesla tma. Pak se vydal na cestu. Vždycky chodil sám, a Merle Dixon byl jediný, kdo o jeho cestách měl vůbec ponětí.

Venku přišel k bráně a mávl nahoru na hlídku.

„Dixone! Hej, Dixone!"

Merle na něj shlédl dolů a otevřel bránu.

„Buď opatrnej," řekl mu a nechal ho vyjít ven, aby za ním zavřel.

Ťuky ťuk. Naučené klepání, na které Brian okamžitě reagoval. Objal bratra a usmál se na něj.

„Tak jak se vám daří, guvernére?"

„Skoro bych zapomněl, že jsem ti o tom vyprávěl... Kde je Penny?"

Brian ukázal do zadní části světnice, kde byla Penny uvázaná na řetězu s pytlem přes hlavu. To ji vždycky uklidnilo, aby nebyla vůči své rodině tak agresivní.

Philip se k ní vydal a pohladil ji přes ten pytel po hlavě.

„Ahoj, broučku. Jakpak se ti daří?"

Nebylo jisté, jak se to stalo. Penny se zkrátka nějak podařilo strhnout si pytel z hlavy a zaútočit. Philip byl v příliš velkém šoku, než aby dokázal včas uhnout, rukou mu projela ostrá bolest, když ho jeho dcera kousla.

„Philipe!" vykřikl Brian a namířil na Penny odjištěnou pistolí.

„Ne... Briane, to nemůžeš!" zarazil ho bratr a strkal Penny pytel zpátky na hlavu. „Neudělala to schválně... nemůžeš..."

Seděl teď opřený o zeď a trochu se třásl. Brian přišel k němu a trochu se strachem se na to kousnutí podíval.

„Bolí to hodně?" zeptal se.

„Vlastně ani ne," odpověděl. „Briane, musíš to skončit. Zastřel mě..."

„Ale co tví lidi?" zeptal se se slzami v očích.

„Díky bohu, že mám mladšího bratra, kterej jako by mi z prdele vypad..."

„Počkej... přeci nemůžu... Nemám takový vůdčí schopnosti jako ty..."

„Asi budeš muset. A prosím tě... Vezmi ji s sebou, nemůžetu zůstat sama."


+++

Uvědomuji si, že tohle je hodně slabé finále. Omlouvám se za to. Není mi dobře a líp to nešlo... Já vám sem rovnou hodím i epilog, jo? :-) Ten vám snad spraví náladu...

Nika

The Dixon brothersWhere stories live. Discover now