Halloween love

Procházím se po městě v kostýmu ducha. Jednoduché, ale přece jen krásné. A má to své výhody. Nikdo mě nepozná. O to mi jde. Hlavně dnes. 

Jsem Sophia Walsh a mám jeden velký problém. Hned po narození jsem byla prokleta. Svou pravou lásku potkám jen o Halloweenské noci. Ale v našem městě které nese jméno Stollen se každá dívka musí vdát do svých osmnácti let. Mám poslední šanci potkat svého nastávajícího, jinak budu vyhnána z města a s největší pravděpodobností i zabita. Moje tetička Lauren se nevdala, neopustila město a den po svých devatenáctých narozeninách ji našli mrtvou na břehu Stollenského jezera. 

Chodím od domu k domu. Sama. Přátele nemám. Všichni od nás z ročníku už jsou zadaní a já jediná ne. Není divu, že se se mnou nikdo nebaví. Smějí se mi, ale o mém prokletí nic neví. A ani se nedozví. Mysleli by si, že jsou to jen povídačky, ale znamení co se mi mělo ukázat v den mých patnáctých narozenin se opravdu ukázalo. Na pravém předloktí mám malou černou hvězdičku. Vypadá jako tetování, ale je to důkaz, že je kletba pravdivá. 

Už je tma, ale já se nebojím. Život mě naučil, že se nemám bát toho co nevidím. Já mám pro strach uděláno. To taky díky mému otci, který se se mnou po setmění chodíval do jezera koupat. Bohužel už šest let nežije. Zemřel když ve Stollenské automobilce došlo k výbuchu. V ten den tam zemřelo dvacet lidí a táta byl bohužel jeden z nich. Z jeho ztrátou se nikdy nesmířím. Vychoval mě, všemu mě naučil. Ne máma, ale on.

My máme opravdu podivnou rodinu. Když táta zemřel, máma nebrečela a možná byla i šťastná. Myslím si, že si ho vzala jen proto aby nezemřela jako její sestra, tetička Lauren. Babička Amelia a dědeček Oliver jsou už velice staří. Oba dva mají devadesát devět let a někdy z nich jde strach. Ale jinak je mám ráda. A můj mladší bratr Gustav je neuvěřitelně otravný. No, není se čemu divit, je mu teprve dvanáct. Vždycky o Halloweenu nás rodiče pošlou na koledu a nesmíme se domu vrátit dříve než v devět večer. Proč? To nevím. Ale až budu vdaná tak to prý zjistím. Slyšela jsem od lidí jak si povídají, že se u nás na Halloween dějí zvláštní věci a slyší dětský pláč. Opravdu nevím kde by se u nás doma vzalo dítě.

I naše město je velmi zvláštní. Alespoň dvakrát za rok se někdo ztratí a po půl roce se najde tělo. Mojí nejlepší kamarádke Marinett se ztratila mladší sestra Chloe. Našli ji po půl roce v řece Trimet, což je deset kilometrů od jejich domu, na kraji města. Marinett o Halloweenu zůstává doma. Rodiče ji od doby co zemřela její sestra neustále hlídají.  

Procházím městem a míjím moje spolužáky Amy, Sarah a Victory. Takové ty školní princezny co si přede mnou vždycky jen uplivnou. Alex a Niko dva nejhezčí kluci na škole. S Alexem jsme bývali kamarádi, ale potom se začal bavit s Nikem a Thomasem a teď se na mě ani nepodívá. Mia a Bia dvojčata co bydlí vedle. A další lidi ze školy. I když je znám asi dvanáct let a některé i déle, všichni mi jsou cizí.

Jak vlastně poznám, že jsem potkala svou spřízněnou duši? 

Jdu ulicemi města a kladu si tyhle otázky. Je deset večer a světla v domech se pomalu zhasínají. Pochybuju, že někoho najdu, ale musím se snažit. Třeba za rohem právě teď zastavil nějaký princ na bílém koni a požádá mě o ruku. Ano, mám moc bujnou představivost. Ale teď konec fantazírování Soph.

Sedla jsem si v parku a začala rozbalovat sladkosti co jsem dnes dostala. Všichni už jsou doma, dokonce i můj bratr. Samozřejmě, že bych mohla přijít k Marinett domů a zazvonit, jenže nechci. Šance, že teď někoho najdu je minimální, ale já to nevzdám. Teď opravdu ne. 

To snad ne. Já snědla celou tašku sladkostí. Ještě, že jsem říkala, že hubnu. Cvičím každý den, omezuji sladké. Za dva měsíce co cvičím jsem zhubla už čtyři kila. Teď vážím nějakých padesát tři kilogramů. Po dnešku to bude určitě víc.

Tři ráno. Už nevím co mám dělat. Jsem opravdu zoufalá. Asi je to konec. Osud mi nepřeje. Jestli je to tak, dobře. Jsem s tím smířená. Ale proč předbíhám, mám ještě asi čtyři hodiny než začne svítat. Mám ještě šanci.

Vcházím do temné uličky. Ale co to je, něco slyším. Otočím se a vidím muže, co má v hlavě zaseknutou sekeru. Co to... To je zvláštní. Vždyť je to pan Smith. Zemřel před dvěma lety. To vidím ducha? Nic jsem přece nepila.  Ale co to...? Drží v ruce nějaké ostré kopí, jako ze středověku a rozbíhá se za mnou. Co pomáhá proti duchům? Pepřák? Asi ne. Utíkám uličkou pryč. Dá se vůbec duchovi utéct? Běžím dál, ale na proti mě se objeví další duch. Tentokrát nějaké dítě. Pro Kristovy rány, vždyť je to Chloe. Drží v ruce kuši. Ve střílení z kuše byla mistr, jestli vystřelí, rozhodně nemine. Co mám dělat. Začali mě pronásledovat i další duchové. Myslela jsem si, že duchové neexistují, ale teď už v ně rozhodně věřit budu. Podívám se na hodinky. Jasně, jak jinak. Je 3.15, čas duchů. Neměli by, ale být venku jen tu jednu minutu? Už jsem si vzpomněla. Když začnou někoho nahánět, můžou být venku jak dlouho chtějí. Říkal mi o tom strýček William. To není dobré. A navíc je dnes Halloween. Teď mi pomůže už jen zázrak.

Au. Zaběhla jsem za roh a s někým se srazila. Byl to Niall Peters. Chodí k nám do ročníku, do céčka. Co tady takhle v noci dělá? Tahle otázka, ale teď byla vedlejší. Vypadalo to, že ho taky pronásleduje partička rozhněvaných duchů, kteří mají očividně sklony k vraždění.  Začali jsme utíkat spolu. Nevím přesně jak dlouho jsme běželi, ale už mi docházely síly. Doběhli jsme na Stollenské vrakoviště. Ale co tady? Niall mě chytil za ruku a táhl mě k jednomu starému karavanu. Vlezli jsme dovnitř a on zabouchl dveře. Seděli jsme tam a modlili se ať zmizí. Duchové umějí přece projít zdí ne? Tak tihle očividně ne. Mezitím co jsme se schovávali jsme se s Niallem sblížili. Ve školce jsme byli nejlepší kamarádi. Ve škole jsme se, ale nějak odcizili. Asi to bylo tím, že já šla do Déčka a on do Céčka. Tohle ztracené kamarádství mě opravdu mrzelo. Povídali jsme si až najednou...

Světlo. Je osm ráno. My usnuli, ale duchové zmizeli. Vyhráli jsme, začala jsem křičet jako nějaký šílenec a samým štěstím jsem dala Niallovi pusu. Hned jsem se vzpamatovala a začervenala. To jsem asi dělat neměla. Niallova reakce byla, ale úplně jiná než jsem čekala. Myslela jsem, že se otočí a radši hned zmizí, ale on si mě přitáhl k sobě a začal mě líbat. Polibky jsem mu opětovala a bylo to krásné...

***

A jak to vlastně všechno dopadlo?

Osud mi přál a já opravdu našla toho, koho jsem hledala. A kletba byla pravdivá. Půl roku po našem Halloweenském dobrodružství jsme měli s Niallem překrásnou svatbu. Krásný obřad, hostinu, dort, výzdobu a zkrátka všechno. Teď už nejsem Sophia Walsh, ale Sophia Walsh-Peters. 

A moje máma opravdu dodržela co mi slíbila. Ukázala mi největší tajemství naší rodiny. Tohle tajemství je zajímavé a řekla bych, že i velice krvavé...