Dvanáct dračích duší (VÝZVA 2020)

Říjen-nedokončeno

2000+slov
✅ich forma
horor
holčina s maskou co není maska

Vždy bývala trochu jiná. Tajemná a ledová. Mnohdy bez emocí s neměnným výrazem. I přesto se pár lidí k ní snažilo najít cestu. Ale ona sama nestála o přítomnost. Mnohdy ani nepromluvila, jen se vám upřeně dívala pronikavým pohledem ustavičně do očí. Lidé uhýbali pohledem a brzy pokusy o kontakt s ní vzdávali. Já byl jeden z těch, který se také pokusil najít si k té dívce cestu. Věděl jsem, že to nebude nejjednodušší.

Potkával jsem ji cestou ze školy když  procházela parkem. Věčně kráčela se sklopeným pohledem a bylo zřejmé, že je myslí úplně někde jinde. Pohled upírala neměnně před sebe, až by se jeden bál, že zakopne. Dlouhé černé vlasy mívala rozpuštěné a sklouzávaly jí do obličeje. Její pleť byla až nezvykle bílá, jako kdyby ani nechodila na slunce. Fakt byl, že i v největších vedrech chodívala oděná v černých riflích a mikině, v jejíchž kapsách mívala vždy ruce. Jeden nechápal že se neuvařila v létě za živa.
Vždy procházela ve stejný čas. Nikdy neměla zpoždění. Nezáleželo, jestli ten den byla bouřka, či sněhová kalamita. Byla přesná jako hodinky.

Jen kvůli ní jsem se zdržel každý den o něco déle ve městě, abych mohl jít parkem ve stejný čas jako ona. Vždy jsem stával na zastávce nedaleko a tvářil se, že čekám na jeden z autobusů. Přesně v šestnáct hodin a dvacet osm minut se ocitla v mém zorném poli a mířila do parku, kam vkročila přesně o minutu později. Pokaždé.
Propletl jsem se pokaždé mezi čekajícími lidmi a sledoval dívku.
Ale pokaždé to bylo stejné. Nikdy se neohlédla, ani příliš nevnímala okolí sebe. Samozřejmě, pokud v její cestě stála překážka, obešla ji. Ale jinak kráčela mnohdy jako stroj.

A tak jsem se rozhodl, že si nebudu hrát na magora a oslovím ji jako naprosto normální člověk.

Stál jsem tehda na kraji parku. Panovalo sychravo a podzimní listí se s každým poryvem větru snášelo z korun stromů. Zatažená šedá obloha způsobovala, že jen málokdo měl dnes dobrou náladu.

Ve stejný čas jako vždy se vynořila zpoza budovy a mířila k parku. Hlava opět sklopená k zemi, ruce v kapsách a havraní vlasy padající do obličeje.

V jednu chvíli jsem přemýšlel, že svůj pokud přeci jen vzdám, ale nakonec jsem jí mírně zatarasil cestu. Nemohl jsem na oslovení vymyslet nic lepšího, než prosté "Ahoj"

Ona nijak nezareagovala. Obešla mě a pokračovala dál v cestě.
Otočil jsem se popadl ji za rameno
"Říkám, ahoj"
Ano, opravdu mě nic lepšího napadnout tehda nemohlo.

Zastavila a otočila se čelem ke mně. Chladným pohledem se mi zadívala do očí a já jsem si konečně mohl všimnout jejích modrých očí.
Ale neodpověděla. Namísto toho předvedla gesto ve znakové řeči. Pokynula rukou od ucha směrem k ústům, a i když touto řečí neumím, došlo mi, že je neslyšící.
Hned na to si o trochu povyhrnula jeden rukáv mikiny a prsty poklepala na černé hodinky a ukázala za sebe ve snaze mi vysvětlit, že potřebuje jít.
Po tomto jsem už opravdu nevěděl jak reagovat, a tak jsem na ni zkrátka jen zamával.

Druhé setkání nebylo o nic lepší. Když se přibližovala, z dálky jsem na ni zamával, ona sklouzla pohledem ke mně, celou dobu než došla ke mně mě pozorovala a následně mě pouze obešla a klidně kráčela dál.

Už jsem chápal, proč se s ní nikdo nebaví. Je to kvůli tomu, že ona se ani s nikým bavit nechce. Všechny odmítá. Nepotřebuje lidskou společnost.

Věděl jsem, že jeden student z vedlejší třídy se o kontakt s ní taktéž pokoušel. Vím akorát že neuspěl. Ovšem od doby, kdy jsem se pokusil já navázat kontakt s tou tajemnou dívkou, jsem ho nepotkal.
Co se stalo jsem se dozvěděl přibližně o týden později. Zmizel beze stopy. Bylo po něm vyhlášeno pátrání.
Plynul čas ale žádné informace o něm nepřicházely. Jako kdyby se vypařil beze stopy.
Snahu o kontakt s dívkou jsem raději vzdal. Stále procházela ve stejný čas.  Bral jsem to jako obvyklý jev a alespoň jsem se nemusel dívat na hodinky, za jak dlouho pojede můj autobus. V průběhu dní jsem si jí přestával všímat, stejně jako všichni ostatní lidé, kteří stávali na zastávce. Z počátku se za ní někdo ohlédl, ale nyní se všichni tvářili že tam není. Jako kdyby se jí všichni báli.

Stejně jako já.
Už jenom to, že každý den procházela ve stejný čas bylo podivné.

----

dále nedokončeno