Rok povídek (#výzva12)

Povídka desátá: Párty smrti

V říjnu si napíšeme povídku plnou děsu. Jak to vypadá, když o halloweenské noci potkáte tuhle krásku a zanedlouho zjistíte, že to není make-up?

O nepovedené koledě budeme psát v rozsahu minimálně 2000 slov z pohledu první osoby a výsledným produktem naší snahy bude horor.

_______________________________________

Pod zářící lampou ještě jednou zkontroluju mapu, kterou jsem si doma naštěstí vytiskl, a se zmateným zamračením zabočím do temné ulice, která se zdá být cílem mé cesty. Kdyby nebylo všudypřítomných koledníků, byl by dnes krásný večer jako stvořený k procházce, napadne mě, když se kolem mě rozhostí ticho. Nosem zhluboka nasaju chladný vzduch a spokojeně přivřu oči, když ucítím vůni padajícího listí a dýní zdobících zahrady a okna okolních domů.

Vyděšeně sebou trhnu a prudce se otočím, když se kousek vedle mě ozve hlasité zaječení. Pohledem zpražím malou holku v kostýmu berušky, která právě vyběhla z domu a první, co spatřila, jsem byl já ve své masce Smrtě. Vážně nevím, co je na tom tak děsivého, když Smrť byl vlastně dost fajn chlapík, ale někteří lidé asi nečetli Zeměplochu a neví o tom. Nebo četli, ale nedávali u toho dost pozor, aby poznali za koho přesně jsem přestrojený. Žádná Smrt, ale Smrť, kostnatý borec v černém plášti, s modře zářícíma očima a fakt ostrou kosou. Kupodivu bylo jednodušší zařídit, abych měl modré oči, než sehnat tu pitomou kosu.

Ušklíbnu se při vzpomínce na výraz prodavačky v místním železářství, když jsem se sháněl po obyčejné kose. Koukala na mě jako na magora, že to měli na skladě naposledy tak před dvaceti lety. Dalo to práci, ale nakonec jsem to dokázal. Zálibně se podívám na naleštěnou čepel, protočím kosiště v dlani a spokojeně se usměju. Že to nebyl nejlepší nápad mi dojde ve chvíli, kdy uslyším prudký nádech následovaný dupáním. Úplně jsem zapomněl na to dítě, které jsem právě asi vyděsil k smrti. No co, to k Halloweenu patří, pomyslím si, když pobaveně sleduju, jak děcko mizí za rohem, směrem k hlavní ulici, ze které jsem před chvílí odbočil do této čtvrti, a udělám si v hlavě poznámku, že se mám zkusit usmát před zrcadlem, až na nějaké narazím, protože by mě fakt zajímalo, jak to na té namalované lebce vypadá. Soudě podle posledních událostí to asi bude stát za to.

Spokojený sám se sebou se vydám dál dlouhou prázdnou ulicí. Nikdy jsem v téhle části města nebyl, tak se pečlivě rozhlížím kolem sebe a snažím se najít číslo 394. Měl by to být asi velký dům, když se tam má konat halloweenská párty, ale zatím je ulice plná spíše menších a rozhodně dost ošuntělých domků. Většina oken je tmavá, jen sem tam se objevují záblesky svíček ve vydlabaných dýních. Moje kroky se rozléhají v téměř naprostém tichu. Kdyby vítr nerozezníval listy v korunách stromů, řekl bych, že se svět zastavil. Kromě té holky na úplném začátku ulice zde není živá duše. Jako by všichni, kteří zde žili, už dávno zemřeli. Jako bych zde byl úplně sám.

Jak byla ta myšlenka mylná mi dochází ve chvíli, kdy se z křoví nalevo ozve vyděšené zavřeštění a přes cestu mi tryskem přeběhne černá kočka. Netuším, kdo z nás dvou se víc lekl, každopádně mi srdce buší jako bych uběhl maraton a ne se tady loudavě procházel. Obezřetně pohlédnu směrem, odkud se ta kočka vynořila, a pevněji sevřu v ruce svoji kosu. V tu chvíli mi hlavou proběhne myšlenka, jestli bych se s její pomocí dokázal ubránit, kdyby na mě něco zaútočilo, ale rychle ji zaplaším. Nejsem žádný bojovník a upřímně, tu kosu umím jen držet v ruce, nesetnul bych s ní ani trávu, natož něčí hlavu.

Z myšlenek mě vytrhne tiché zašustění, které v mých nastražených uších zní děsivě hlasitě. Snažím se zaostřit a najít ve tmě zdroj toho zvuku, ale nic podezřelého nevidím. Už se obracím, abych pokračoval v cestě, když periferním pohledem zachytím pohyb. Jako by něco velkou rychlostí vyrazilo z toho křoví a zmizelo to za rozpadlým plotem starého domu.