Stíny nad Prahou

Předehra

„Píp, píp, píp ..."

Mladík v bílém laboratorním plášti prudce vyskočí ze židle, kde dosud tiše podřimoval. Pohledem přitom zmateně pátrá po původci alarmu.

„To ne!" zasténá, když zjistí, který z přístrojů se ozývá a s očima přilepenýma na příslušném displeji zašátrá u pasu po komunikátoru.

„Profesore? Profesore?!"

„Co je zas?" ozve se z mikrofonu naštvaně.

„Ten subjekt. V třistasedmnáctce. Přístroje hlásí, že přichází k vědomí."

„Blbost, právě jsem u něj. Spí jak mimino. To bude nějaká chyba měření. Přestaň panikařit a otravovat mě s každou blbostí. Vy dnešní mladí jste tak..."

Co dnešní mladí jsou už se nedozví. Zato se z reproduktoru vyřine směs výkřiků, vrčení a rachotu. Mladík na pár vteřin ztuhne jak solný sloup, oči vytřeštěné na strojek ve své ruce.

„Alarm, sakra! Alarm!" Chraplavý výkřik ho probere ze strnulosti. Ruka vyletí k velkému červenému tlačítku dřív, než mozku dojde význam slov. Budovou se rozezní poplach a bezpečnostní mechanizmy během pár vteřin pozavírají všechny vstupy, ale to už je pozdě.

***

Během dne oživovala i ty nejzapadlejší tunely metra ozvěna běžného provozu, ale teď tu je jen mrtvé ticho a spousta prachu. A dva hlubší stíny v jednom z mnoha výklenků.

„Nelíbí se mi to," ozve se jeden z nich burácivým hlasem.

„Hlásnou troubu bys nechtěl? Už ti někdo někdy vysvětlil, že se šeptá potichu?" zavrčí druhý tlumeně.

„Šeptám nerad."

„Tak mlč. Mám práci. Jestli ho vyplašíš, budeš si ho nahánět sám."

„Pche." Ale zmlkne. Zato ten druhý ne.

„No tak, zlato, pojď k tatínkovi," přemlouvá kohosi skoro mazlivě, oči upřené na malý přístroj. „Ještě kousek. Ještě kousek. A mám tě, potvoro!"

Cosi cvakne a z hloubi tunelů zazní skřek. Napůl vzteklý, napůl bolestivý.

„Hotovo. Tady jsme skončili."

Z výklenku vyklouznou dvě postavy, jedna celkem drobná, druhá zatraceně mohutná a vycházkovým krokem zmizí v temnotě. Ráno bude zoufalý operátor vysvětlovat skupině strážců, připravených do akce, že chyba opravdu není na jeho straně. Že musel selhat vysílač sledovaného objektu. Jak ale mohla selhat tak jednoduchá, stovkami testů prověřená součástka, už vysvětlit nedovede.

***

„Ztratili!? To nemyslíte vážně! To jsou ta vaše neprůstřelná bezpečností opatření? Víte kolik to celé stálo peněz?"

Bledý muž v drahém obleku rázuje od zdi ke zdi a soptí jako Etna. Vztek mu dokonce na obvykle téměř smrtelně bílých tvářích vyčaroval drobné ruměnce. Velitel strážní skupiny to ale nijak neoceňuje. Sleduje špičky svých bot a mlčí. Moc dobře ví, že tohle selhání ho může stát místo a že vůbec nezáleží na tom, že to není jeho chyba.

„No tak, Johne, hlavně klid. Víš, že rozčilování ti nedělá dobře," přeruší rozčilený monolog doposud tiše vyčkávající elegantní dáma středních let. Laskavě vezme bledého muže kolem ramen a jemně, ale nesmlouvavě ho nasměruje k pohodlné lenošce, postavené u jedné ze stěn. Hlavou při tom naznačí nešťastnému strážci, ať zmizí. Poslechne ji bez váhání, ani se netají s úlevou.

„Máš pravdu, tahle situace je zlá, ale není neřešitelná," zaslechne ještě, než se za ním dovřou dveře. „Mohla bych ti nabídnou k zvážení jistou možnost?"