Chůva na hlídání? Ani Omylem! Cullenovi!!!

8. kapitola

Petra:

Vážně jsem byla nenápadná, to zápěstí mi začalo nebezpečně natékat, první si mě všimnul Emmett a pobaveně mu cukaly koutky a já se zvedla, aspoň tu nebyl Carlisle a neviděl to, díky bohu třeba by poznal, že jsem praštila vlkodlaka. Zvedla jsem se a šla k sobě do pokoje převléct se už do letního pyžama, šlo to sice blbě, ale nakonec se mi to povedlo i s bolavou rukou, neušlo mi klení, jak mě to bolelo, sešla jsem zpátky do obyváku, bylo mi to jedno, že jsem jediná v pyžamu – v domě kde nikdo nespí a bylo to zvláštní. Nechtěla jsem už nic řešit.

„Co se ti stalo, Petro? Hodila si placáka na pláži?" zažertoval hned Emmett, sotva mě uviděl a mně to tak vtipné nepřišlo.

Měla jsem chuť říct, že jsem praštila vlkodlaka do tváře, ale to bych se prokecla a to jsem nechtěla. Ne zatím, přemýšlela jsem, že bych řekla, že jsem upadla, ale moje vybledlé džíny jako po pádu nevypadaly, vypadaly stejně jako odpoledne, když jsem si je brala a sloužily v pokoji jako důkazní materiál číslo jedna. Pád bych neuhrála a mě bohužel nenapadlo vyválet se v písku, aby to vypadalo věrohodně, trochu jsem zalitovala, že mě nic takového nenapadlo, ale věděla jsem, jak jsem si svojí šikovností dokázala udělat různé úrazy a zranění, proto mě napadla další výmluva, která byla reálnější.

„Skřípla jsem si ruku ve dveřích Belliného náklaďačku," vyhrkla jsem nejistě. „Asi budu potřebovat s tím do nemocnice."

„Ty seš teda šikovná," smál se mi. „S tebou se člověk nenudí." Evidentně se dobře bavil pobaven mojí šikovností.

„Díky, Emmette," ušklíbla jsem se a všimla si, jak se Edward dívá celkem divně na to mé zranění, Rozcuch jeden chytrý, ještě to pozná nechtěla jsem, aby tak blbě koukal, teď mě tím vytáčel, měla jsem chuť na něj vypláznout jazyk. Edward nebyl zrovna mojí oblíbenou postavou z knih a teď svým vlezlým chováním svá slova jen potvrzoval.

„Co se stalo?" Najednou se zeptal Carlisle, jako kdyby tam byl celou dobu a já sebou trhla, protože mě tím vyděsil.

Kdy přišel? Vůbec jsem ho neviděla ani neslyšela přicházet, trochu jsem dostala strach a srdce se mi rozbušilo jako blázen. Pozná, že lžu? Ví, že to vím? Snad ne, i když mě všechno mohlo prozradit, budu prostě dělat blbou a stát si za svojí výmluvou, podívala jsem se na něj a snažila se uklidnit.

„Asi se mi stal úraz," nadechla jsem se a nesnažila se uhnout pohledem, když jsem dívala do jeho zlatých očí, které střelily k mému nateklému zápěstí, měla jsem pocit, že se zamračil. „Skřípla jsem si ruku ve dveřích Belliného náklaďáčku, nějak jsem se prostě zapomněla," zopakovala jsem svoji výmluvu už po druhé. „Budu potřebovat do nemocnice, začíná mě to dost bolet," mluvila jsem a on se na mě díval, jako kdyby chtěl zjistit pravdu, bylo mi to nepříjemné.

Jeho pohled mluvil za vše – vůbec nic z toho mi nevěřil, podle mě musel dojít k závěru, že jsem praštila vlkodlaka a dělám z něj blbce. Určitě mi to věřil, shodou okolností to nebyl Bellin náklaďáček, ale Jacob Black, s kým se má pěst seznámila. Přemýšlela jsem, zda to pozná, to že je blonďák – neznamená, že je blbej. Nebo je? Třeba upíří jsou. Ani nevím, jak jsem k těm závěrům přišla a zavrtěla nad tím hlavou.

„Aha, dobře," odpověděl naprosto klidně a jeho podezíravý pohled byl najednou pryč, nerozuměla jsem tomu. „Jsem lékař, podívám se ti na to, a ty nemusíš do nemocnice, pojď za mnou, prosím," pokynul mně a já hrála překvapenou, že je doktor, což šlo fakt těžko dělat překvapenou.

„Tak jo, to je dobré vědět, dlouho jsem žádný úraz neměla." Šla jsem za ním a byla nesvá, že takhle kecám a odmítám se přiznat, že všechno vím, měla jsem pocit, jako kdybych hrála nějakou hru s názvem udrž své tajemství co nejdéle, byla jsem ráda, že neví nad čím přemýšlím. Představila jsem si Edwarda, jak mu to vše vykecá, ale zřejmě nemohl a má mysl nefungovala na Rozcuchových vlnách, díky bohu za to – byla bych v pěkném průseru, to už jsem vlastně byla i bez toho.

Po chvíli jsme vstoupili do jeho pracovny a mně neušel překvapený vzdech, podél všech zdí měl police nacpané několika knihami a uprostřed toho měl pracovní stůl. Ty knihy všude byly dokonalé – přiveďte tady knihomola, a to jsem si říkala, že mám doma hodně knih, má doma přeplněná police nebyla oproti tomuhle nic. Neušel mi jeho pobavený úsměv a pak zase zvážněl. To jsou všichni Cullenovi vždycky tak vážní?

Posadila jsem se na židli naproti stolu a on se na mě podíval, rozbušilo se mi srdce a bylo mi nějak divně. Co blbnu? Bylo to úplně stejné, jako kdybych se měla přiznat k vraždě. Počkat k jaké vraždě? Co to melu? Už mi určitě přeskočilo, bylo mi jasné, že to bušení mého srdce slyší a snažila se uklidnit, já se nepřiznám. Ani Omylem! Nechtěla jsem si nechat vyvést z míry.

„Petro, můžu se na to tvé zápěstí podívat?" zeptal se a já přikývla a snažila si tu ruku narovnat – špatný nápad.

„Jasně, snad to nemám zlomené," přikývla jsem a on se zlehka dotknul mého zápěstí, jeho dotyk byl dost ledový, ale příjemně chladil na to zranění, opatrně mi přejel po ruce a já samozřejmě na po druhé ucukla, děsně studil, jestli jsem nebyla podezřelá – teď už jsem určitě byla, zadrkotala jsem o sebe zuby, dělala jsem, že tohle je normální, on se jen zamračil, když mi naskočila husí kůže a mně z toho byla akorát zima uprostřed léta.

Jako by věděl najednou všechno, i to, že mé zranění bylo po střetu s vlkodlakem, pak se ještě víc zamračil, když jsem s rukou ucukla, což byl samozřejmě blbý nápad – zabolelo to.

„Bolí to hodně?" zeptal se a zkoumal moje zápěstí dál, bylo mi to jasné už vše věděl, přesto neřekl nic.

„Ano," vykoktala jsem jen a přála si, abych se propadla do země, najednou se sklonil a zastavil se pár metrů od mého obličeje, jako kdyby chtěl zjistit pravdu a zmást mě, ztuhla jsem a trochu se odtáhla, před pohledem jeho zlatých očí nešlo ucuknout, připadala jsem si jako lapená, zamračila jsem se, přesto mi běhal mráz po zádech. Prohlížela jsem si ho se zaujetím.

„Povíš mi doopravdy, jak se to stalo?" začal se hned vyptávat, připravený zjistit pravdu. „Tohle nevypadá jako skřípnutí u dveří u Belliného náklaďáčku." Ta slova pronášel s vážností až mě z toho mrazilo a děsilo mě to zároveň, jako kdyby mě v tu chvíli odhalil. „To zápěstí sice nemáš zlomené, jen hodně naražené, dostaneš ortézu, můžeš být ráda, že to dopadlo jen takhle."

Ulevilo se mi, že jsem vyvázla jen s naraženinou zápěstí – kdysi jsem měla podobné zranění a ze zvyku jsem věděla, že naražená část těla bolí víc než zlomenina, ale nelíbilo se mi, jak chtěl ze mě dostat pravdu, říkal to všechno vážně, teď už na sto procent věděl, že jsem praštila vlkodlaka, snažila jsem se na tom svém tvrzení trvat dál, nechtěla jsem se vzdát za žádnou cenu.

„Já už ti to říkala, myslela jsem to vážně, když jsem říkala, že jsem si tu ruku skřípla, doma se mi to děje pořád." Tvrdohlavě jsem si stála za svým s cílem nevzdat se a neprořeknout se.

„Fajn, dělej, jak myslíš, ne po každé musíš vyváznout tak lehce, to si uvědom," odseknul naštvaně, zřejmě popuzený, jak jsem si umanutě stála na svém, ale věděla jsem, že ještě nemám vyhráno. Po chvíli mi připevnil ortézu a my se skoro dotkli, teď jsem ztuhla já. „Nos ji dva týdny, měla bys s ortézou i spát ať si s tím nepohneš," zněl odtažitě, až se mi z toho točila hlava a měla špatný pocit.

„Beru to na vědomí, a díky," zvedla jsem se už s připevněnou ortézou na ruce, trochu se mi točila hlava, nějak jsem vyšla z jeho pracovny a šla do kuchyně, kde mi Alice vařila večeři. Její veselý výraz jsem přerušila. „Prosím, nic neříkej, jsem tak zralá na cvokaře," ušklíbla jsem se.

„Jak myslíš." Pobaveně ji cukaly koutky. „Zdá se, že si měla veselý den."

Jen jsem zavrtěla hlavou a pak mi nachystala večeři – vypadalo to dobře, vaječná omeleta se zeleninou, naházela jsem to do sebe a pak se napila, zvedla jsem se a popřála ji dobrou noc, byla jsem tak zralá do postele, došla jsem do své koupelny a vyčistila si zuby a umyla si obličej, pak jsem vyčerpaně padla do postele a nějak usnula...