Warrior

7. část - smutek

,,Gorina......" ozvalo se z telefonu a linka byla hluchá

Překvapeně jsem uklidila mobil. Měla jsem strach, trochu vztek, ale hlavně jsem z toho byla zaražená. Bezeslova jsem otevřela dveře a odešla jsem.

,,Počkej co se děje??" Zastavil mě Dave.

,,Gorina asi se jí něco stalo," vysvětlila jsem rychle.

,,Cože, přece teď nikam nepůjdeš kvůli psovi!!!" skoro zařval. Při těchto slovecch jsem se na něj podívala. To snad nemyslí vážně!! Naštvaně jsem mu pohlédla do tváře, měl nechápavý a přitom rozhodný a lehce naštvaný výraz. Chytil mě za ruku. Nechápavě jsem strhla jeho ruku.

,,Nech mě," vyštěkla jsem ,, Musím za ní!" Vyběhla jsem po chodníku. Po chvíli jsem se zastavila na těch podpatcích to opravdu nejde. Vzala jsem je do ruky a běžela jsem jak jsem  nejrychlaji uměla, klinika byla od něj poměně kousek. Seběhla jsem kopec, pak jsem uviděla jak kolem mě jede povědomé auto. Zastavilo se kousek přede mnou.

,,Honem nastup." v autě seděl Rob. Přesto, že v jakékoliv jiné situaci nejspíše udělala pravý opak jsem neváhala a sedla si na sedačku pro spolujezdce.

Vrazila jsem do dveří. Na chodbě stál táta mračil se do země, vyrazila jsem k němu.

,,Tati co se děje?" naléhala jsem.

,,A tady jseš," řekl a nevnímal na co jsem se ho ptala, ,,pojď sem" ukázal na dveře a společně jsme vešli. Gorinka ležela na podlaze,  připravil ultrazvuk.

,,Jak to vypadá," zeptal se táta.

,,No jak říkáte dělohu jsem prohlédnul a moc bordelu tam nemá, říkáte, že nejí a jen leží," odmlčel se , ,, hmm .. tak já jí ještě udělám ultrazvuk zadních nohou jestli je nemá ochrnuté."

Oholil jí na určitých místech a namazal tím gelem pak jsme se zahleděli na obrázek.

,,Takže tady vidíte opotřebované klouby nemá úplně v pořádku, ale více mě trápí to že nejí," zamyslel se. Dělal ještě několik ultrazvuků na kterých nic moc nezjistil až na slezině něco našel.

,,Tak už jsem našel příčinu. Je to rakovina sleziny, podívejte se. Normálně to ani není poznat, ale tady jsou zřetelně rozpoznatelné boule.", zalapala jsem po dechu.

,,Znamená to, že jí musíme utratit?" zeptala jsem se nevěřícně.

,,Pokud pro ní chcete to nejlepší, tak určitě. Není divu, že nejí."

,,Dáte nám chviličku?"

,,Jo jasně." Táta mě vzal na chodbu.

,,Měli bysme jí utratit," řekl vážně, ,,bude to pro ní nejlepší."

,,Vždyť já vím," to už jsem nevydržela a propukla v pláč, ,,když ono je to tak těžké!"

Trvalo mi než jsem se dostatečně zklidnila. Táta vešel první. Chvilku mluvil s veterinářem. Mezitím jsem hladila Gorinku a tiše jí utěšěšovala. Tedy píše sebe než jí.

,,Můžete se s ní rozloučit než jí uspím." Znovu mě přemohli slzy, nezmohla jsem se ani na slovo. jen jsem jí hladila a snažila se zastavit proud slz. Když doktor přišel s injekcí, vzdálila jsem se. U dveří stál ještě pořád Rob. Uctítila jsem jeho ruku na rameni. ,,Teď se snaž! Kruci no tak, žádné slzy." Nakázala jsem si. Tak jsem jen smutně pozorovala jak doktor uspává Gorinku. Hned potom jsem odešla. Na to jsem se prostě nedokázala dívat.

Otočila jsem se, potože jsem věděla, že táta s Robem jí přenesou do auta, abysme jí mohli doma pohřbít.

Nastoupila jsem do auta, pohled mi sklouzl do kufru. Ležela tam tak nehybně. Další slza mi stekla po tváři.

----------------

,,Neměla by jsi zavolat svému příteli?" zeptal se Rob když jsme dorazili. Vzali jsme lopaty a šli kopat.

,,Ne. on.. neni na takové věci, " řekla jsem mrzutě, čímž jsem ho odradila od dalšího vyptávání.

Dál jsme pokračovali mlčky. Pak přišel táta s Gorinkou v náručí. Její hlava visela volně dolů. Měla jsem chuť odvrátit pohled. ,,Už netrpí. Určitě se má skvěle." utěšovala jsem sama sebe v duchu. Opatrně jí položil na dno, pak vzal lopatu a společně s Robem začali zakopávat hrob. Nepřítomně jsem je sledovala. Čím více jsme vzpomínala na naše zážitky tím víc mi bylo do pláče. Když hrob úplně zakryli stoupli si opodál. Nastalo několik minut ticha. Několk slz se mi zase skutálelo po tváři. Zezadu mě obejmul Rob. Nejdřív jsem se o něj jen lehce opřela, ale nakonec jsem se otočila a brečela mu v náručí. Jaká ironie, nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Chtěla jsem, aby tu byl Dave. To on tu měl být, ale neni. Neni tu, když ho nejvíc potřebuju a nechápe to, co je pro mě nejdůležitější.

Postupně jsem se probrali a vyrazili domů. Zdrceně jsem si sedla na pohovku. Líně jsem se natáhla po telefonu. Hmm.. několrít mi volala Dave, ale poslední věc, kterou jsem teď chtěla, bylo odpovídat na jeho otázky a vůbec ho slyšet. S donucením jsem se zvedla a dala si horkou sprchu. Nechala jsem teplou vodu volně stékat, aby ze mě smyla všechny starosti. Byla neuvěřitelně uklidňující.

Shadow

Začínalo mrznout. Už další noc jsem trávil sám v té oddělené ohradě. Ležel jsem na vlhkém písku. Foukal vítr a začalo pršet. Brzy se z nevyného deštíku vyvynul prudký liják. Začínal jsem přemýšlet o věcech o které se za poslední dny děli. Proč se nechávají takhle omezovat a ovlivňovat? Copak nevidí, že si můžou vystačit sami? Rozebíral jsem to stále dokola. Docházel jsem ke stejným závěrům do nekonečna. Jak já nesnáším deštivé počasí! Nedařilo se mi usnout.

Vzhlédl jsem na nebe. Byl úplněk. Přesto, že byla silná bouřka, mocně ozařoval oblohu. Tak tajemný, ale krásný.

Markéta

Nemohla jsem spát. Každý úplněk jsem se probouzela. Sedla jsem si na postel a vzhlédla na černou oblohu. Každý úplněk jsem jím byla fascinována již od dětství. Vždy byl symbolem moci, tmy a krásy. Dnešek byl jeden z těch dní, na které bych chtěla zapomenout, ale nejde to. Opřela jsem se o zeď a pozorovala tmu a prázdnotu...

Dnešní díl bych chtěla věnovat mému zemřelému pejskovi :'(. Budu ráda za každý názor a děkuji všem za podporu :). Na foto Dave. Po vysvědčení jedu týden na hory takže nemohu napsat další díl :\.