Střípky budoucnosti

12. Harmonie

Vánoce.

Svátky klidu a míru, rodinné pohody, setkání blízkých osob a nekonečného stresu z toho, aby bylo všechno dokonalé.

I tak by se dalo popsat předvánoční období v rodině Lewisových.

Vánoce byly každoročně brány jako nejdůležitější svátky, převážně tedy z důvodu úklidu a všech nezbytných příprav, které si paní Lewisová nemohla odpustit.

Někdo by to snad nazval doslova chorobnou posedlostí, ale tato mile vypadající žena menšího vzrůstu zkrátka měla všechno ráda tak, jak si to vysnila. A k těmto atributům patřil i dokonale uklizený dům, napečené hory cukroví a hlavně zasněžená předzahrádka, která navozovala onu pravou vánoční atmosféru.

Poslední bod byl však velmi nevyzpytatelný a čím dál častěji se tak stávalo, že Lewisovi zažívali Vánoce spíše na blátě než na sněhu. Ani to však ženu v domácnosti neodrazovalo od každoroční předvánoční mánie.

"Patricie, laskavě si ukliď ten svinčík v pokoji!"

"Harolde, ve tvé pracovně snad vybouchla atomovka nebo co!?"

"Davide, zlatíčko, co kdybyste přestali skákat po posteli v těch zablácených botách, hm?"

"Valerie, říkám to naposledy, černá a tmavě černá prostě nejsou vánoční barvy! Převlíkni se, oblíkáš se jak na pohřeb!"

"Masone, broučku, copak jsem vám s bráškou neříkala, že nemáte skákat po posteli v botách? Tak šup šup, vyzout a povlečení do pračky."

Zkusíte si tipnout, kdo z rodiny byl takzvaně nedotknutelný a komu prošly všechny lumpárny? Správně, byla to dvojčata, David a Mason. Oběma bylo krásných pět let a pro paní Lewisovou to byli zkrátka naprosto nevinní andílci, kteří ačkoliv tropili jednu neplechu za druhou, byli stále nejoblíbenějšími dětmi usměvavé ženy.

Její dvě dcery v ní naopak vzbuzovaly téměř neustálý vztek a podivně vtíravý pocit, že se jejich nafrněným nosánkům pořád něco nepozdává a že právě ony stojí za všemi šprýmy, které tajně páchala dvojčata.

Opak byl však pravdou, ale vysvětlete to Angelice Lewisové, tvrdohlavé ženě, která si stála za svým a odmítala si připustit fakt, že to její milovaní chlapečci jsou původci všech patálií v domě.

"Patricie, až si uklidíš, pojď mi sem pomoct s tou vánočkou!" volala opět na svou nejstarší dceru, jíž bylo čerstvých osmnáct let. Valerie, její mladší sestra, oslavila na jaře své patnácté narozeniny a její jednobarevný šatník se stal její součástí. Černá byla zkrátka barva, kterou nosila neustále a to i přes to, že měla od matky nakoupeny hory barevného oblečení. To však zůstávalo v taškách a Valerie ony kusy šatstva nikdy nevytahovala. Jedině na Vánoce. To sáhla po nejvíce ošuntělé tašce a vytáhla červený svetr se sobem, který doplnila černými tepláky a červenými ponožkami. Věděla, že Vánoce pro její matku hodně znamenají a proto nechtěla tvořit zbytečné dusno, tudíž se na těch několik dní prostě přemohla.

"Patricie, tak kde to vázne?" rozčilovala se žena v kuchyni, hulákajíc přes celý dům. Ale zmíněná dívka nevypadala, že by se v nejbližší době chystala sejít dolů a něco dělat. Ležela na posteli, na hrudi jí podřimoval kocour a ona neměla to srdce ho budit. Koneckonců ji vlastně překvapovalo, že ho matčino vyřvávání ještě nevzbudilo. Stěny pokoje v barvách nachových tulipánů jí poskytovaly útočiště před běsnící matkou a jejím uklízecím a chystacím maratonem.

"Já ti pomůžu, mami," objevila se v kuchyni Valerie, oděna do krásně rudého vánočního svetru a stejnobarevných ponožek, majíc na nohou ony klasické černé tepláky. I tak to však pro maminku Lewisovou byla vítaná změna a věnovala dceři široký úsměv.