Ve znamení roku - CZ povídky

PROSINEC

Zadání vánoční rodinné povídky s pár určitými slovy a jedním netradičním- Tulipánem. Enjoy!

Za okny se proháněl silný chladivý vítr, barvil cesty a chodníky do bíla a přinášel prachovou pokrývku na střechy a do korun holých stromů. Na zasněžených ulicích bylo téměř prázdno, lidé se hřáli v teplech domova schováni před mrazem a dívali se na rodinné animáky jedoucí na televizních stanicích. Sníh zasypal všechny jindy travnaté dvorky, které teď pyšně vystavovaly několik splácaných sněhuláků, jak děti o Vánočních prázdninách vybíhaly přes den ven a bavily se jejich stavbou.

Z reproduktorů na náměstí hrály hlasitě Vánoční koledy, malé dřevěné stánky hezky v řadách svítily svými barevnými ozdobami do prostoru a lákaly zákazníky k nákupu zboží barevně dekorovaném na pultíku. Hudba se rozléhala z dlážděného náměstí daleko do města, rozeznívala hlasy zpěvavých pospíchajících a kouzlila na tvářích drobné úsměvy. Melodie veselých skladeb hřála u srdce a navozovala poklidnou zimní atmosféru a představy veselého Štědrého večera, kdy společně celá rodina zasedává u prostřeného stolu a přeje si jen to nejlepší do zbytku roku. Na Vánoční večer pod stromečkem s úhledně zabalenými dárečky do barevných papírů a třpytivých stužek se těší celoročně každá rodina, na ten čas, kdy společně sednou do obývacího pokoje a v klidu a pohodě navzájem ukážou svým blízkým Ježíškovu nadílku.

Sněhová smršť pomalu ale jistě postupně slábla, stěrače rychle jedoucího auta začínaly stíhat odklizení bílého potahu z čelního skla a kola tolik nepodkluzovala na mokré břečkou pokryté cestě. Zatáčka vpravo, oranžově zářící blinkr, sto padesát metrů rovně a pak zacouvat na volné parkovací místo. Asfaltové parkoviště před nákupním střediskem teď bylo z poloviny zaplněné oploceným prodejem vánočních stromečků, takže bylo pro auta o to těžší najít zbývající volná místa ke stání. Pronikavé bílé světlo reflektorů zhaslo, vrnící motor utichnul, jak řidič černé škodovky přistavil na volném parkovacím stání a vytáhnul klíčky ze zapalování, tahajíc za páku a zajišťuje tak auto. Na zadní sedačce na pomocném podsedáku seděla malá brunetka, dlouhé vlasy jí z očí odhrnovaly růžové sponky s hvězdičkami, navlečená do dlouhého červeného kabátku a černých vysokých bot se natěšeně usmívala na svého unaveného nevyspalého otce, který jí úsměvy jen s přemáháním opětoval. Teprve dnes se dozvěděl o potížích vzrůstajících v jeho firmě a celý den řešil jen konflikty a nepříjemnosti, nebylo divu, že mu do úsměvu moc nebylo. O to víc už se těšil na klidné svátky, kdy si alespoň na malou chvíli v rodinném kruhu oddychne od shonu ve firmě. „Tak co miško, jdeme si pro nějaký velký stromeček?" „Jo! Jo, jo jo!" Malé děvče radostně poskočilo, jak jen jí to popruhy podsedáku dovolily, až se jí vlasy na hlavě divoce zavlnily. Byla ještě dost malá na to, aby věřila v Ježíška, ale ne zase tak malá, aby nedokázala tatínkovi s nákupy pomoci. Každoročně s tátou chodili nakupovat stromečky a letos, letos se konečně dočkala i ona a směla sama vybrat do malého domku jedličku nebo smrček. Byla tak nadšená, že celý den nezvládala ani ty nejjednodušší úkony jako je ustlání si postele nebo převlečení se z pyžámka. Pořád pohopkávala a koukala po nástěnných hodinách, všechno jí z rukou padalo a maminku doháněla občasně svými dotazy k šílenství. No prostě jako každé malé dítě, těšila se na slíbenou odměnu.

Světla vánočních ozdob, osvětlení a blikajících poutačů skoro až oslňovala oči, jen co člověk vstoupil do prozářené útulně vytopené budovy obchodního domu. Desítky, možná stovky menších obchodů lákaly návštěvníky svými speciálními akcemi, vánočními slevami a výprodejovým sezónním zbožím. Stačilo malé podlehnutí a ztratili byste hodiny ve spárech textilních krámků, obuvnictví, hračkářství nebo knihkupectví. Velký modro-žlutý nápis lákal ke vstupu do obrovské sekce obchodního centra, kam měla namířeno i dvojice šťastné rodiny. Malá holčička za ruku držela tatínka pevně u sebe a táhla jej přímo do nitra nábytkářské firmy, by mohla co nejdřív započít svůj výběr správného stromečku. Její úsměv se pnul od ucha k uchu, ani nevnímaje veselé koledy hrající nahlas z reproduktorů. Jindy, být tady s maminkou pro nové šatečky, pusa by se jí nezavřela, jak dobře uměla slova známých písní a i když si nevzpomněla, nezastavilo ji to v pokřikování náhodných žvatlanin do rytmu hudby. Teď jako by byla hluchá a slepá, zajímal ji jen jeden obchod. Tatínek byl svým způsobem rád, nemusel složitě odhánět svou darebnou malou dcerku od vitrín a dětských koutků, na druhou stranu nestíhal téměř až běžeckému tempu své dcerky, nemluvě o tom, že na rozdíl od malé slečny, on měl o pár metrů víc a musel se vyhýbat davům nakupujících, jež se jako laviny tlačily chodbami centra. „Honem tati, všechny hezké už budou pryč!" „Ano ano, vždyť už jdu, není třeba tak spěchat."