Pokračování krátké LGTB romance "Čas slunce a obilí". Člověk ze všeho nejvíc přirozeně touží po tom, co nemůže mít. Jsme takto stvořeni, je to pohon, který nás žene vpřed a nutí k činnosti. Člověk by chtěl mít to, co mají jiní, umět, co umí jiní, mít vlastnosti jiných a občas by si přál i myslet jako jiní. Sám před sebou člověk utéct nemůže, a před svými city a bludy také ne. Frustrace z nedostatků nutí člověka pracovat na sobě, a tato práce a snaha zdokonalit se jej šlechtí. Jsou tu však věci, které na sobě nemůžeme ani ovlivnit, ani zničit, ani se nad ně povznést. Věci, které nás ničí, znepokojují, činí nás nemocnými a nelze se jim nijak bránit. A právě těchto věcí se člověk ve svém nitru děsí ze všeho nejvíc... Podle skutečného životního příběhu.