Dvanáct Kousků Mé Inspirace [#výzva12]

Prosinec

Neměla ponětí, jak dlouho tam v té zimě byla. Možná jen pár hodin, spíš by řekla, že několik dní. Probrala se do té stejně sněhově bílé barvy, jako když zavřela oči. Nebyla tu však zima, nýbrž příjemné teplo. 'Zemřela jsem,' problesklo ji hlavou. Oknem, ze kterého byl krásný výhled na okolní horskou krajinu, vnikal sluneční svit, jehož světlo dopadalo na její pokožku a vytvářelo tak příjemný hřejivý pocit.

Sice netušila, jak se tu ocitla, ale věděla, že je o ni dobře postaráno. Pamatovala si, jak na newyorském letišti nastoupila do své Cessny a odletěla směrem na Aljašku, kde bydlela. Nemohla si vzpomenout, proč letěla zrovna do New Yorku. Jediné, co si pamatovala, bylo její seznámení s jistou Islou Morganovou, která byla členkou newyorského policejního sboru. Kdyby ale chtěla něco řešit s policií, poradila by se nejdříve se svým starším bratrem. Z jejích myšlenek ji vyrušila doktorka, která stála u skleněných dveří a mluvila do telefonu. Celou dobu, co žena v bílém plášti telefonovala se na ni dívala, jako by se něco stalo. Netušila, co se děje, a tak to nechala být.

Za necelou hodinu uslyšela, jak se na chodbě strhla nějaká hádka. Nerozuměla tomu, co říkali, ale byla si jistá, že je zná. Když se za několik minut hlasy uklidnily, spatřila zdravotní sestru, jak vede dva muže do jejího pokoje. Jeden z nich byl její bratr Gabriel. Poznala ho okamžitě. Vzpomněla si na to, jak si jako malí hráli na kovboje a bandity. Byli si velice blízcí. V jeho ustarané tváři byla vidět jednoznačná úleva. Druhý z mužů, úspěšný spisovatel Jonathon Benelly se vrhnul k jejímu lůžku a klekl si na zem vedle něj. „Reese Julliet Falls Martinezová, tohle mi už nikdy nedělej," řekl a téměř se rozplakal. Ona se na něho nechápavě podívala. „Kdo jste?" Zadíval se na její pravou ruku, kterou měla zlomenou od toho, jak letadla narazilo do země. Slova, jež vyslovila byla jako ostrá dýka, která se mu vrazila do srdce.

Přál bych si vrátit všechen ten čas, co jsem byl bez tebe. Zpět do minulosti tam, kde jsi stála po mém boku. Kdy jsi mi ukazovala pravdu a prozářila moje dny barvami, o kterých jsem ani nevěděl, že existují. Vše, co bylo špatné jsi dokázala změnit v dobré. Jen díky tobě se každý můj sen uskutečnil. Našel jsem v tobě kamarádku, přítelkyni i milenku. Navždy ti budu vděčný, protože jen ty jediná jsi mne podpořila a nikdy mě nenechala padnou zpět do spárů temnoty. Byla jsi silná, když jsem to chtěl vzdát. Dala jsi mi víru, a já věřil. V tebe. Ve mne. V nás oba. Jen díky tvému úsilí jsem tím, kým jsem. Svou láskou jsi mi dala křídla a já se tak naučil létat. Pokaždé, když ses mě dotkla, mohl jsem se dotknou oblohy, a svést ti tak modré z nebes. Byl jsem vděčný za každý den, co jsem mohl být po tvém boku, avšak teď cítím, že to celé končí.

Její modrozelené oči se najednou rozzářily a ona se rozesmála. „Jonathone, ty hlupáčku."

„Reese?"

„Vždycky na to skočíš. Nikdy se nepoučíš." Na to už jí nic neodpověděl a políbil ji. „A já jsem snad vosk?" ozval se Gabriel, který stále stál u velkých skleněných dveří. „Bratříčku," usmála se a roztáhla ruce, jako když si malé dítě běží pro svou oblíbenou hračku. Vždy to byl její starší brácha a i přesto, že nesdíleli stejnou krev, položili by za sebe život. Vždy se ochraňovali. Přesně tak, jak by sourozenci měli. Posadil se vedle ní na postel. „Jonathon má pravdu, tohle nám nedělej."

„Co se stalo?"

„Když jsem odletěla z New Yorku, bylo vše v pořádku. Bez problému, v Seattlu jsem přistála bez problému. Dala si pauzu, doplnila palivo, zkontrolovala letadlo. Prostě to, co vždy. Mezi tím se ještě vyjasnila obloha. Jen klesla teplota o pár stupňů. Odlétala jsem podle časového plánu. Čas příletu do Anchorage byl v jedenáct hodin v noci. Prostě klasika, vše šlo jako obvykle, ale než jsem přeletěla hranice s Kanadou, venkovní teplota ještě klesla. Nejdříve se nic nedělo, ale pak..."

„Reese, co se tam stalo?"

„Začaly namrzat křídla."

„To se ale nepozná hned," řekl zamyšleně Gabriel.

„Kousek ledu se musel odlomit a ten pak nasál proudový motor. Chtěla jsem se zbavit zbytku ledu, a tak jsem se pokusila vystoupat výš, ale jen s jedním motorem to byl téměř nemožný úkol. Trochu se to podařilo, ale při následném volném pádu jsem nestihla v čas vyrovnat letadlo a pravou stranou letadla jsem zavadila o ledovec. Pak už to šlo rychle. Přišla jsem o pravé křídlo. Tím vznikla velká trhlina v trupu. Následně se celý stroj převrátil a přišla jsem i o část levého křídla. Jediná možnost byla modlit se, abych to celé přežila. Když se vrak zastavil a já si byla jistá, že jsem stále naživu, musela jsem něco podniknout. Noc jsem přečkala v letadle, ale ráno jsem se vydala směrem na Valdez, pryč z Glacier Columbia."

„Jak jsi věděla, kam jít?"

„Bylo to jednoduché. Než se to stalo, prolétala jsem nad městem, ale stále to nebylo Anchorage. Létám nad těmito horami už roky. Důležité bylo jít dolů k civilizaci. Asi tak patnáct kilometrů severně se tyčila Madean Peak, a já se tím pádem musela vydat jihovýchodně. Zhruba tak třicet pět až čtyřicet kilometrů."

„Říkala jsi, že jsi odletěla v čas z místa zastávky."

„Ano, to je pravda," zamyšleně přikývla.

„Jak dlouho jsi tady?"

„Od včerejšího večera, tuším. Proč? Co se děje?"

„Reese, ty jsi v té zimě byla sedmnáct dní," odpověděl zděšeně Gabriel. Ona se jen zasmála. „Ne, to není možné. Jak bych tam tak dlouho mohla vydržet? To není možné. Proč si to vůbec myslíte?"

„Dnes jsou Vánoce. Reese, je dvacátého pátého prosince." Její tvář ztuhla. Nemohla tomu uvěřit. Nebylo možné, aby sama bez pomoci vydržela tam venku sama. Jediné, co teď chtěla, bylo, aby byla doma. S Jonathonem a svými dvěma fenkami Oxedine a Denali. Nic by neřešila. Prostě by si užila Vánoce se svým přítelem a za líbezné hudby by tančili v obývacím pokoji. Jediné, co jí momentálně připomínalo domov byla vůně tulipánů, které přinesl Gabriel.

.........

Nakonec se byl let 441 nalezen. Myslela si, že jednoho dne svůj strach z létání překoná, a znovu usedne do kokpitu letadla, ale marně. I činnost, kterou nadevše milujeme nás může zradit. Reese věděla, že bude muset jednoho dne s létáním přestat, ale takhle si konec své kariéry opravdu nepředstavovala.

Seděla na terase svého krásného domu a světlé vlasy jí poletovaly ve větru. Za tu krátkou dobu, kterou strávila v nemocnici v aljašském městečku Valdez si ujasnila, co vlastně od života chce. O několik dní později oficiálně ukončila kariéru pilotky a konečně se rozhodla, že se usadí. Nikdy si vlastně nemyslela, že by se mohla zamilovat, protože vždy říkala, že je na to až moc rozumná, ale i rozumní lidé dělají nerozumná rozhodnutí.

„Jonathone!" zavolala na svého přítele, který se přehraboval v hromadě papírů, které byly neposedně rozprostřeny po jeho stole.

„Ano?"

"Ta hvězda," ukázala na jedinou hvězdu na večerní obloze, „už nikdy pod ní nebudu., protože mé místo je zde. Po tvém boku."