Lesy šeptají Tvé jméno

20. Danielův dopis

Deštivé počasí nepřestává ani ráno. Když byl můj dědeček v Londýně na služební cestě, říkal, kolik dešťů se mu dostalo za necelé čtyři dny. Proudy, lijáky, celé mračna.

Londýn se očividně dá srovnávat s Pacifikem.

„Já to prostě nechápu, Lotte." vrtí hlavou Thomas, když rovnáme posledních pár věcí do kůlny. „Že ti to slíbil ten indián, co na tebe pořád koukal?"

Polknu.

„Ha! To by mohl být náš záložní plán! Vždycky na něj zamrkáš, a nám se tím uleví."

„Na to zapomeň." zamračím se a hodím poslední polínko na hromadu. Mám vztek a ve vzteku bolest. Stud. Vím, že to myslí Thomas s nadsázkou. Přesto je mi nepříjemně. Nikdy se nikdo nesmí dozvědět, co se před pár dny stalo.

Bez rozloučení vycházím do lijáku a přes hlavu si přehazuju garibaldi kabátek. Je starý, po mé matce, ale já ho mám moc ráda. Tmavozelený. Dokonale by splynul s lesem.

Matka by nad mým vzhledem kroutila hlavou. V New Jersey jsem se snažila chodit upraveně, v rámci možností podle poslední módy, ale tady na západě jsem se od ostatních dívek naučila tolik neutahovat korzet, nebo ho nenosit vůbec. Vlasy jsou většinou zapletené do ležérního copu a šaty v rezervaci po dva palce zamazané. Pokud prší.

„Hej, já tě nechtěl naštvat! Lotte!"

„Bohužel se stalo," křiknu na něj, ale je otázka, jestli mě přes ten déšť slyší.

Je mi to jedno.

Mám po práci, můžu jít do Windsmithu. Zkažená nálada se nejlépe léčí u knížek.

Respektivě u deníků.

A na ten strýcův myslím celý den. Ráno jsem utíkala do rezervace, jelikož jsem zaspala a proto jsem se nestihla zeptat na Robina Rua. Poznatek, že bych možná dokázala pomoci odhalit Thomasovi Brandonovu identitu, skrývám. Jdu to zjistit pro sebe.

V hlavní budově mávnu na Claru, smějící se s Abem Hunterem a očima vyhledávám Jude.

Není tu.

Bez větších poznatků beru do rukou svou tašku vycházím do lijáku stále s garibaldi kabátkem přes sebe. 

„Lotte, já to tak nemyslel!" žene se za mnou Thomas, taky s kabátcem, přehozeným přes rameny.  Předbíhá mě.

„Hm."

„Lotte," osloví mě udýchaně a chytá za rameno. "Víš, nikdo bears zatím nedokázal dobrovolně  přesvědčit."

„Já je taky nepřesvědčila." odpovídám rázně. "Přesvědčila jsem jednoho a ten..."

„To je jedno." protáčí Thom oči a skrz déšť a stín jeho kabátce vidím úsměv. „Můžu tě doprovodit do Windsmithu?"

„Omrzelo tě ticho rezervace?" zeptám se se značným sarkasmem v hlase.

„Musím taky někdy za tátou." šťouchne do mě ramenem a vytáhne deštník. „Navíc mám tohle."

„Ach, ty moderní vymoženosti." přiznám už s odlehčenějším tónem, přestože jsem pořád krapet naštvaná.

„Mají budoucnost!" doplní mě Thomas se zvednutým ukazováčkem, a nechá věc starou pouze osmnáct let, aby nám dělala úkryt.

ooo

Strýčkova pracovna je otevřená. Přesto zaťukám. Skrz škvíru vidím pracovní stůl a obláček kouře od tabáku.