Lesy šeptají Tvé jméno

14. Zlomení muži

Zastavím se uprostřed pohybu. Vlkův pohled je tvrdý. Zabolí mě u srdce.

Jak já se někdy za naší historii stydím...

„Slibovali jste nám lesy nad mraky. Úplný domov, za Mississippi a nic jste nedodrželi. Nikdy. Kde jsme teď?"

Chvěju se. „A co je potom tohle? Slíbila jsem, že ti vyměním obvaz."

Vlk se podívá na svou pružnou paži. Pořád mu na ní zeje celkem velká rána. Už očištěná, v lepším stavu.

„Není to velká záplata, ale vidíš tady podstatu naší rezervace. Opravdu se snažíme... Začleňovat vás, pokud chcete... Pomáhat."

„Odkud jsi?" ta otázka vůbec nenavazuje na naší předchozí konverzaci. Nedává mi to smysl.

Jsem ráda, anebo ne?

„Na tom nezáleží." uhnu pohledem a chci dát obvaz zpátky. Než ho však dávám do lékárničky, Vlk mě chytá za zápěstí. Zvedám překvapeně hlavu.

„Záleží." řekne. Jeho oči neputují pouze po mém obličeji. Na chvíli se v těch jeho ztrácím. Už chci odpovědět, když tu se ozve klepot na dveře. Instinktivně se Vlkovi vytrhnu.

„Lotte?" poznávám Thomasův hlas.

„Thomasi...?" obracím se ke dveřím.

„Lotte, Lotte..." zní opile. Klika ode dveří sebou mává. „Proč máš zavřeno? Ty tam někoho huh-"

Obrátím se na Vlka. Nikde nic. Jen otevřená okenice se hýbe. Cítím se zvláštně prázdně. Házím v okamžiku myšlenky za hlavu. Teď musím zjistit Thomasův stav.

„Ne, nemám." vyvracím mu už opravdu popravdě a otáčím klíčem v zámku. Thomas na mě skoro až upadne. Košili má rozepnutou na tři knoflíčky, světlé oči napuchlé a tvář mu roztíná křivý úsměv. Je z něj cítit kořalka.

Kolik toho musel vypít?

„Přišel jsem ti nabídnout - huh, tanec. Někam si zmizela a já nevěděl - huh, kam." zakymácí se podruhé a já ho jen taktak zachytím.

„Poslyš, ty by ses měl jít raději vyspat." nabádám jej.

„Nejsem unavený." vrtí hlavou a v tom stejném okamžiku s sebou hodí na postel. Jeho hruď se nadzvedá. „Musím si s tebou..."

„Zatančíme si někdy jindy. Až nebudeš opilý."

„Já nejsem - huh, opilý." škytne. „Já sem jen..." větu Thomasovi přeruší vzlyk. Vyděsí mě to. Moc opilých lidí jsem neviděla. Thomas si mumlá pár slov pro sebe a já mu nerozumím. Na nočním stolku leží neobvázaný obvaz. Uklízím jej do lékárničky a pak Thomasovi sundávám boty. Jeho mumlání není natolik hlasité. Spíš se změnilo v šepot lesa.

Rychlým krokem vyhlédnu z otevřeného okna. Obloha už dostala tmavý odstín. Hudba pomalu ustává. Pár zaměstnanců z rezervace zpívají v opilosti před domem a motají se ke svým dřevěným obydlím. Za rohem, v stínu lesa, vidím dvojici mladých, tisknoucích se k sobě a na prašné cestě do Windsmithu odjíždět jeden kočár.

Odvrátím se od venkovních výjevů a usedám na židli. Drahé šaty mi neumožní řádné pohodlí. Sukně klouže po dřevě a v široké sukni se stěží ohýbám. Přesto otevřu šuplík a políbím Danielův prsten. Vlk je ten tam.

Chvíli mi inkoust po papíře brouzdá úplně sám, teprve když opravdu vidím nad sebou bílý měsíc, přestávám. Thomas tiše oddechuje, leží na boku zády ke mně. Zhasínám světlo, strhávám ze sebe šaty a ve svých obyčejných, se ukládám vedle Thomase.