Snové pouto

Náročný večer

Proplétali jsme se temnými chodbami, dál od toho příšerného hluku. Mou pravou ruku hřála ta jeho a dlaně se pozvolna začaly pokrývat studeným lepkavým potem. U večeře vypil pár sklenic, šlo to poznat, byl uvolněnější. To ale i já, neb jsem se jedné vyhnout nedokázala. „Kam jdeme?" zkusmo jsem prolomila ticho.

„Chci ti něco ukázat." odvětil, ani se na mě nepodíval. Další slova nepadla. Soustředil se na cestu, moc by toho nenamluvil. Prohlížela jsem si světle fialové stěny chodeb s černými detaily a velmi tmavým nábytkem i podlahami. I obrazy měly rámy temných barev. Pozadí byla zas různobarevná a na nich lidé oděni pouze ve fialovém šatu.

„Někteří byli přemalováváni," vyrušil mě od pozorování fialových odstínů všude kolem mě. „matka je v tomto trochu fanatická. Snaží se o naši dokonalost a to i tu k úctě našim symbolům." Můj pohled odběhl zas k jeho očím. „Protože k čemu by pak byly?" ukončil své vysvětlování.

„Symboly jsou symboly, ne my." Jeho jemné stisknutí mé ruky mě pobídlo, abych pokračovala.

Počkala jsem, až jsme zabočili do další chodby. „Symboly jsou tak důležité, jak jim dovolíme, můžou hodně pomoct, ale taky můžou hodně uškodit," přerušil mě, když mnou smýkl za sloup a zacpal mi pusu.

„Vždyť jsem je slyšel mluvit," neslo se rozčileně chodbou. Okamžitě jsem věděla, komu hlas patří, lord Goptet se nás jal sledovat.

„A proč je sledujeme?" ozval se hlas druhý. Ten už jsem identifikovat nezvládla.

„Protože chci dokázat, že své city předstírají, aby byla ozdobou mého hradu, jak vždy měla být." Kmital pohledem ze strany na stranu.

„To já ji měl získat." Mezitím mé ruce potichu a opatrně vyšplhaly ke krku prince a vyšvihla jsem se na špičky.

„O mé potomky se měla starat." V jeho očích jsem hledala souhlas, než jsem ho stihla nalézt, sklonil se a opatrně zajal mé rty svými.

Otočili se k odchodu. Najednou jsme slyšeli padat brnění. Ostré „Hlupáku!" pročíslo chodbu a já vystřelila z toho jemného objetí, připravena bojovat.

Princ se jemně dostal přede mě a vydal se za roh.

„Lorde Goptete, co se stalo?" zeptal se, z jeho očí sršely blesky. Naprosto klidně a tiše jsem k nim došla a stoupla jsem si po jeho boku. Jeho ruka se usídlila na mém boku a má hlava se opřela o jeho rameno.

Byl naštvaný, a dech uháněl dost rychle, ale zklidňoval se, naštěstí.

„Jen jsem vás hledal, chtěl jsem vám..." Ani ho nenechal domluvit.

„Vím, proč jste mě hledal!" Pravou ruku jsem mu položila na rameno a tak ho z části objala. „Slyšeli jsme vás," dodal klidněji.

„Omlouvám se," pronesl pokorně Goptet.

„To bych vám doporučoval," řekl ostře. „a nechci být rušen." S tím mi pokynul, abychom pokračovali v chůzi.

Promluvil až v další chodbě: „Kde jsme skončili?"

„Symbol vypovídá něco o nás, ne my o symbolu. Žít symbolem není život. Chce to něco víc." Máchla jsem volnou rukou, nevědíc jak pokračovat.

„Rozumím a už jsme tady." Vyšli jsme z budovy a před námi se otevřela nepopsatelná krása.

Prostranství pokryto temnými majestátními stromy, ale tmu rozbíjely drobné purpurově světélkující květy skrývající se v jejich listoví. Zadívala jsem se do těch korun a zapomněla na vše. Zvedl se jemný vítr a stromy začaly šeptat ve zvláštní známé melodii. Melodii uklidňující srdce, dech i duši, jak ukolébavka malých dětí. Pomalu jsme se rozešli. Zaujata travnatým porostem jsem se zastavila a vyklouzla ze střevíčků. Bosé nohy potvrdily mou domněnku, že ona tráva je sametem, laskající má chodidla. Zvedla jsem hlavu a setkala se s pohledem jeho hnědých zorniček, ve kterých se mu odrážela ta jemná záře květů a jeho vlastní lesk rošťáctví. V okamžiku jsem přesunula pozornost. Popadla boty a znovu se vzpřímila.