Snové pouto

Ples

„Slyšeli jste o tom útoku na královnu?" Přiběhl vyplašený nováček, čímž mě vyrušil od snídaně. Taky mi málem položil ruku do jídla.

„Co čekáš, když se začíná vyhrocovat dusno, které trvá už pár generací." Dala jsem si pauzu na vložení pokrmu do pusy a tak se dostal ke slovu.

„Budou navyšovat počty osobních stráží, třeba se jí stane někdo z nás!" Konečně dopadl na lavici a přestal mi zaclánět ve výhledu na dveře.

„To je logický krok. Hádám, že doufáš, že se staneš osobní stráží princezny," řekla jsem až moc jemně, chtělo to ledověji. Začínám si kazit reputaci. Chtěl něco odvětit, ale přerušil ho příchod osoby, co tu bývá jen při velmi výjimečných situacích. Královský rádce a jeden z nejlepších generálů naší země.

„Vojáci!" přivítal nás rázně, ale v jeho hlase bylo vždy něco, co nám ho přibližovalo na lidskou dosažitelnost.

Jako jeden muž jsme vstali a mohli jste slyšet, jak se sálem krásně rozlehla ta velmi originální odpověď: „Pane!"

„Potřebujeme posílit jednotky osobních stráží královské rodiny. Doufám, že vyslyšíte volání povinnosti a uposlechnete rozkazu!" Proč se při tom díval na mě, proč? Ukončil to slovy: „Pohov!" a odešel, ale velitel kasáren zde zůstal.

„Seznámím vás s plánem. Lord Costave zde den dva zůstane a vybere vhodné kandidáty. Tak mi neudělejte ostudu. Poslouchat na slovo a myslet." Přeletěl přes nás pohledem.

„To se vůbec nevylučuje," pronesla jsem klidně, i když jsem věděla, že to uslyší, a že mé poznámky nemá rád.

„Bojovníku Noyde, dosnídat. Urychleně se hlásit v mé kanceláři. Nejdřív si oblečte uniformu, co vám byla donesena na pokoj." S tím odešel. Po celé místnosti se hned začalo šuškat, co to asi mělo znamenat. Já do sebe s klidem naházela zbytek jídla. Pak jsem se vydala do pokoje.

Tam na posteli čekala uniforma, až zbytečně vystihující, že jsem žena. Taky krátký vzkaz, že mě očekává jeho veličenstvo, tak ať si netrhnu ostudu.

K čemu je bojová uniforma, když odkrývá břicho? Ale oblékla jsem si to a v rychlosti si spletla vlasy do copu. Po cestě ostrým tempem se mi uvolnilo pár pramínků a spadalo kolem obličeje, padaly mi do očí.

Třikrát jsem uhodila do pevného dřeva dveří. Ostré: „Dále!" pročíslo ticho a já dveře otevřela.

„Dobrý den, pánové, bojovník Noyde, hlásí příchod," pronesla jsem se vším klidem, co jsem v sobě našla.

„Slečno, pojďte mezi nás," pronesl mile a přívětivě Costave.

„Dovoluji si upozornit, že mám jistou hodnost, pane královský rádce." Velitel se na mě s úkosem podíval. A z rohu místnosti se vynořil někdo, o kom jsem věděla, ale doufala jsem, že ho budu moci ignorovat. Proč jsem jen nebyla vyslyšena?

„Saile, dnes tu nejsme kvůli tomu, aby ses handrkovala," řekl ostře až krutě, ano, po tomto muži jsem mrcha.

„Zdravím tě, otče, tak kvůli čemu zde jsme?" zeptala jsem se, snažíc se polknout všechnu tu zášť.

„Kvůli vašim vdavkům a taky strategii," ujal se slova Costave. „jeho výsost jede na diplomatickou cestu, u které není vhodné, aby ho doprovázeli bojovníci." Nervózně si hrál s prsty. Rozhlédl se po podpoře, ale nechali ho v tom.

„Cíl nemusí bojovníky, takže sebou nemůže vzít půlku armády. Což je škoda. Takže potřebujeme co nejlepší bojovníky, kdyby byl přepaden," ozval se nakonec otec, což jsem ani nečekala.