Sodoku - případ čtvrtý

Kapitola osmá

„Lee, kde jsi? Slyšíš mě, kde jsi?" 

Nikdo neodpovídal. Nick procházel tmavou chodbou, jen odkudsi svrchu ji osvětlovaly slabé paprsky světla a zvláštní červená záře. Slyšel kapky vody. Kap, kap, kap....jednotvárný zvuk podtrhával stísněnou atmosféru prapodivného místa. Šel dál, tou chodbou, pomalu....až ke dveřím, které byly před ním.

Opatrně je otevřel, skřípavý zvuk zrezlých pantů prorazil to ticho a zněl až strašidelně nepřirozeně. Za dveřmi byla místnost. Téměř prázdná, jen pár kusů nějakého harampádí....vstoupil dovnitř, šel pomalu, až doprostřed místnosti.

Uslyšel pištění....ozývalo se odevšud, ze všech stran a pak to uviděl....desítky krys se začaly rojit ze tmy a okolo něj udělaly smrtící kruh. Otočil se a vytřeštil oči. Lee ležel na zemi, najednou tam byl, z ničeho nic. Sklonil se k němu...jeho oči, unavené od horečky, červené tváře a z čela mu stékaly malé kapky potu...otevřel ústa, jako by chtěl něco říci, ale nevydal ani hlásku.

Pištění neustávalo, zesilovalo, kruh z malých chlupatých tělíček se uzavíral a zmenšoval, zmenšoval. Instinkt ho varoval, ohlédl se, viděl jen ruku, která se k němu natáhla a uchopila ho za krk a pak.....něco se mu na okamžik zhouplo před očima, cosi jako škapulíř.....

Nemohl dýchat....teď...

„Nee...." Nick se s výdechem a prudkým škubnutím probudil. Jeho ruce na pár vteřin křečovitě sevřely peřinu, snažil se zorientovat, kde je. Znal tyhle sny, byly jeho nevítanými společníky už od dětství. Byly tak živé, až ho to samotného někdy děsilo. A zvláště, když se týkaly někoho, kdo mu byl blízký. Někdy byly tak skutečné, že se z nich nemohl probudit. Takové sny ho nemírně vyčerpávaly. Málokdy potom usnul.

„V pořádku?" ozvalo se vedle něj. Lee přespal u něj, z nemocnice se dostali po jedenácté hodině v noci. Dali si něco malého k jídlu, sprchu a unavení padli do postele. „Byl to jen sen...promiň, nechtěl jsem tě vzbudit, je to v pořádku," zašeptal Nick, snažil se mluvit klidně, což mu ale moc nevyšlo. Jeho hlas ho prozradil. 

„Hm, to slyším....řekneš mi to teď nebo ráno?" slyšel vedle sebe jeho hlas. „Ráno," zašeptal, téměř provinile, protože ho mrzelo, že ho vzbudil.

A pak si ho silné paže přitáhly a ucítil políbení ve vlasech. Schoulil se mu do náručí. Cítil se u něj v bezpečí, i když věděl, že už nebude dnes spát, alespoň mohl být u něj. Vnímat jeho přítomnost, vůni, jeho tlukot srdce a dech. 

„Klidně spi," slyšel jeho hlas a cítil prsty, které ho jemně hladily po zádech. Pomalu se v jeho objetí zklidňoval, ale jeho roztěkaná mysl ho stále vracela k prožitému snu. Zbytek noci jen ležel v jeho náručí a odpočíval. Nakonec se mu podařilo usnout jen na chvíli, téměř až k ránu.

Probudilo ho pohlazení po tváři. Závěsy byly roztažené a sluneční paprsky se neodbytně dobývaly dovnitř přes okna. Lee už byl dávno vzhůru. 

„Nechtěl jsem tě budit, ale nemám na výběr. Musíme do práce," usmál se na něj. Sklonil se nad něj a políbil ho na čelo. 

„Vstávej, jdu dodělat snídani," zašeptal mu do ucha. To, že Nick vypadal vyčerpaně, už Leeho nepřekvapilo. Ostatně, za půl roku už to zažil mnohokrát. Ale dříve úplně neznal příčinu toho, proč chodil do práce unavený, nevyspalý, s kruhy pod očima, častokrát i několik dní po sobě. Práce, kterou dělali, si čas od času vybírala svoji daň a noční můry občas potrápily i Leeho. To prostě patřilo k tomu.