Sodoku - případ čtvrtý

Kapitola první

Byl večer a noc se pomalu začala hlásit o slovo. Mladý muž se vyděšeně tiskl ke stěně postele. Bál se té přicházející tmy, padala na něj a dusila ho a dusila. Každý šramot, i ten sebemenší, každý stín, ho děsil k smrti, ke které už neměl daleko. Bál se, strašně se bál...

Bál se toho, co se mělo stát. Děsil se toho, co udělal. Chtěl se jen vytáhnout před holkou, co se mu líbila. Proč to jen udělal? Jen proto, aby s ním šla na rande? Taková hloupost, koho by to naštvalo? Jenomže – naštvalo. Bylo to tak potměšilé, nerozumné, a byl prostě neopatrný. ON ho viděl. Ještě teď mu v uších zní ten vzteklý křik. Viděl jeho tvář, jeho oči plné nenávisti.....

Tiskl si peřinu k tělu a snažil se nevnímat zvuky přicházejících zvenku, šelesty a vrzání, zvuky, které vydával jeho byt. Děsil ho i jeho vlastní dech. Poškrábal si bolestivou ránu na noze, která krvácela i přes slabý obvaz. 

Bylo mu zle. Strašně zle.

Teď. Měl pocit, že v pokoji zaslechl dýchat i někoho jiného. Že v něm není sám. Přesýpavý dech, který se blíží k němu, zrychluje. Je hlasitější a hlasitější. Bojíš se? Přitiskl si peřinu k tělu a roztřásl se jako malé dítě, co se bojí strašidla pod postelí....

Ráno byl nevyspalý a zrcadlo mu odmítalo ukázat jeho pravou tvář. Jak se změnil. Chtěl by vrátit těch pár minut, sekund. Ale nemůže. Nesnídal, stejně neměl hlad, a šel rovnou do práce. Rána na noze ho bolela a svědila. Bylo jich tam najednou tolik. Malí špinaví hlodavci.

V práci byl jako malomocný, pracoval pomalu, nemyslelo mu to. Nedokázal vnímat, co říkal šéf na poradě, ani co klevetí jeho kolegyně vedle. Hlava se mu motala a na čele se mu perlil pot. Spolkl prášek, ale moc to nezabralo. Bolest v noze se stupňovala. Vzal si půl dne volna. Dovlekl se domů, lehl si do postele. Prášky na bolest nezabíraly, horečka neklesala a spalovala ho až k zalknutí.

Druhý den už nedokázal ani vstát. Horečka stoupala, vzal si prášků možná víc, než měl, ale nic nezabíralo. Halucinace, které měl, ho děsily, zkřivené děsivé obličeje, natažené špinavé ruce se na něj sápaly, drásaly ho, nechtěly ho pustit. Křičel hrůzou, ale nikdo mu nepomohl....

Do práce už nešel, další den to nebylo lepší. Horečka ho neúprosně spalovala, nedokázal se už ani zvednou z postele. Přerývavě dýchal. Nevěděl, jestli je to halucinace, ale slyšel kolem sebe divné pištění, smích.....

Spánek byl pro něj vysvobozením....

Našli ho až za tři dny.....Mrtvého!