Meruňková kobliha | BTS FF ✓

-XCI-

Hoseok se během týdne skoro nepodíval ven. Jen chodil do práce a z práce, nikde se mu nechtělo zdržovat, i když věděl, že přijde domů a Tae tam nebude. Cítil se bez Jimina, jako by mu něco chybělo. I když jejich kontakt poslední dobou trochu ochladl, věděl, že je blízko, že bydlí jen pár minut cesty od něj. Teď, když byl v Japonsku, si Hobi připadal osaměle. Sice měl Jungkooka, ale ani s tím se neviděl - neměl na to náladu. Nechtělo se mu ani psát tomu podivínovi z cukrárny. Prostě jen seděl doma s čajem, zamotaný v dece se seriály a knížkami.

Blížil se konec týdne, byla sobota. Taeho potkal už v pátek večer, kdy ho omylem probudil ze spánku. Ráno byli ale každý zalezlí jinde - Hobi v ložnici s knížkou a Tae cosi dělal v kuchyni. Yeontan tak nějak pendloval mezi nimi, takže dveře měli pootevřené, aby jimi mohl procházet.

Za chvíli Yeontan začínal vyžadovat procházku. Tae na Hobiho volání, ať jde on, neodpovídal (možná záměrně, aby nemusel lézt do toho mrazu), a tak se Hobi ne zrovna nadšeně zvedl, přioblékl se a vydal se ven bez dalšího slova, protože se domníval, že se s ním Tae odmítá bavit. Málem se kvůli tomu urazil, ale vcelku mu to bylo jedno - a přitom vůbec nebylo.

Vrátil se během čtvrt hodiny, kdy udělal zkrácené kolečko po parku. Když vracel oblečení do skříně, napadlo ho si ukradnout nějakou Taeho mikinu z jeho poloviny skříně (věděl, že nerad půjčuje oblečení a zvlášť jemu). Jenže k jeho údivu byla Taehyungova část skříně téměř prázdná. Na jedné poličce leželo dohromady jen pár triček, jedny džíny a svetr. Hobimu málem vypadly oči z důlků. Musel si je protřít, aby se ujistil, že vidí správně.

„Tae?! Pojď seeeem!" zavolal na něj okamžitě. Najednou, jako by se v něm probudila energie, kterou celý týden pozbýval. Měl strach, který ho pomalu pohlcoval jako černá díra.

„Vařím, Hoseoku, nemůžu skákat, jak pískáš!" zakřičel na něj Taehyung z kuchyně. Během procházky, kterou by Tae snad ani procházkou nenazval, jak byla krátká, stihl rozehřát máslo, a na něm teď smažil lososa k večeří.

„Tohle je důležité!" hulákal Hobi nazpět. Cítil, jak s ním smýkla jakási silná emoce, kterou nedokázal rozeznat. Prázdná skříň. Včera nemohl najít jednu knížku a zjistil, že není tam, kde byla. Že není nikde. Chybějící nádobí. Taeho taštička s make-upem. Začínal si uvědomovat, že v jejich bytě toho chybí až podezřele moc.

Taehyung si pro sebe zaklel. Vypnul indukci, pánev odložil na vedlejší plotýnku a doufal, že se ryba nevysuší, když zůstane nějakou dobu na rozpáleném másle. Většinou lososa smažil jen chviličku, než hezky zrůžověl, a pak ho hned sundal pryč. Nenáviděl vysušené maso.

„Jestli to nebude poživatelné, je to tvoje vina, Hobi," bylo to první, co Hoseokovi řekl, když přišel do ložnice. „Tak copak potřebuješ, že by to nepočkalo ani dvě minuty?"

Hobi stál rozkročeně u otevřené skříně, která byla zjevně vydrancovaná, a velkým gestem na ni ukazoval rukama. Těkal pohledem z prázdných polic na Taehyungovu osobu.

„Kde," zostra se nadechl, „kde je tvoje oblečení? A všechny ty věci. Neříkej, že jsi to dal na charitu, protože to ti nevěřím."

„Proč jsi lezl do mé skříně?" zamračil se Taehyung. Srdce se mu rozbušilo o něco rychleji a dlaně se mu nepříjemně zpotily. Několikrát přešlápl na místě, v hlavě se snažil vymyslet dostatečnou výmluvu, aby mu Hoseok uvěřil, ale v hloubi duše, někde vzadu v hlavě, věděl, že nadešel čas říct pravdu. Z tohoto neměl šanci se vymluvit. A vlastně ani nechtěl, nebavilo ho lhát. I když vlastně ani nelhal.

„Prostě jsem otevřel tvoji skříň, co je na tom," protočil hnědovlásek očima. „Spíš mi řekni proč." Docela divoce zamáchal rukama, aby zvýraznil prázdnotu kolem sebe a vedle sebe (a taky v sobě).