Beze jména ✓

Kapitola třetí - Plán

„Oběd byl dobrý, že?” zatáhla mě za ruku drobná blondýnka s kočičíma ušima, když jsem odkládala tác na příslušný místo.

Netušila jsem její jméno, nikdo z nich se mi ještě nepředstavil.

K mýmu překvapení jsem včera strávila v kuchyni čas až do večeře, po který mě Láere doprovodila do mýho pokoje.

A druhej den znova klepala na dveře a vzala mě k nim.

Nebyla jsem schopna je odmítnout, sama jsem netušila, co bych dělala.

„Jasně, že jo,” usmála jsem se na ni.

„Jsem Moana,” pípla, až jsem ji téměř neslyšela.

„Já se jmenu - ” ne, nestihla jsem cokoliv říct, hned mi vlítla do řeči.

„Jsi jednička.”

„Jednička?” zamrkala jsem na ni zmateně, za chůze ke stolkům, „proč jednička?”

„Protože jsi první, kdo nemá záznam.”

„Ty si vzpomínáš?” podivila jsem se nad jejími slovy. Jak by jinak mohla vědět o záznamech?

„Nejsem člověk,” namítla ihned, „ovládám oheň,” obtočila dlaní půlkruh, než se jí na ní zjevil plamínek ohně. „Narodila jsem se tady.”

Vyjeveně jsem na plamínek zírala, dokud úplně nezmizel.

„Nejsem zas tak dobrá, nevydrží mi dlouho.” Smutně krčila ramena.

„Ale je to suprový,” zahlásila jsem, „na Zemi nic takovýho není. Nikdo tohle nedokáže.”

„Pár lidí jo,” namítla, „někteří ano. I z tebe cítím slabě magii, ale ne oheň, cítím přírodu. Musela jsi dlouho být v kontaktu s někým, kdo magii vládne.”

„To je blbost,” našpulila jsme rty, „nikoho takovýho neznám.”

„Taky schopnost ovládat živly nikdo nepřizná. U vás toto není obvyklé. Co by hrozilo, kdyby se všechno odhalilo?”

„Můžeš zjistit, kdo to je?” ztišila jsem hlas, „možná by mi to pomohlo.”

„Měla bych to oznámit Luciferovi. Že z tebe cítím magii.”

„Proč bys měla?”

„Tvoje identita. Pro některý jsi obrovský riziko. Nemáš záznam.”

„Ale kdybys mi dokázala říct, od koho cítíš magii, mohlo by mi to trošku pomoct.”

Už před chvílí jsme zabočily do vedlejší uličky, ke klidnýmu povídání. Nikdo nám nevěnoval pozornost, byly jsme pro ně jen procházející, jejichž rozhovor se nesnažili zachytit.

„To nedokážu,” smutně zakroutila hlavou.

„A někdo jiný?” snažila jsem se najít alespoň nějakou možnost.

„Jasně. Ve městě je spousta čarodějů, mnohem lepších než já.”

„Do města se nedostanu,” zachmuřila jsem se.

„Znám jednu cestu,” opatrně navrhla, „musela bys o patro dolů, pak dozadu směrem k soše. Zabočila bys do třetích dveří od sochy a pak stále rovně. Vyjdeš u hospody, kde se zdržuje jedna čarodějka. Jmenuje se Miria, má černý vlasy.”

„Ona by mi pomohla?” ještě víc jsem ztišila hlas, pro jistotu.

Vytáhla z kapsy červenou placku, snad půl centimetru tlustou, kterou mi vtiskla do ruky. „Tohle jí dáš, ona ti řekne, co potřebuješ. Je jediná, co bude mlčet. Nikomu nic nepoví. Ale ani ty nesmíš říct, kdo ti k ní pomohl.”