I.

22 4 0
                                    

Natim nikdy neměl zvířata v lásce. Proč by někdo věnoval čas tvorům, kteří jen jedí a spí? Co to bylo za smysl života? Přesto někdy zatoužil žít v té sladké nevědomosti. Nestarat se o minulost ani o budoucnost, prostě existovat.

Hlavu měl plnou otázek a doufal, že odpovědi najde co nejdříve. Vlasy mu čechral chladivý lesní vánek, až si musel plášť přitáhnout trochu blíž k tělu. Léto pomalu střídal podzim, i když listům stromů kolem něho se rozhodně žloutnout nechtělo.

Konečně se za několik dní alespoň trochu uvolnil. Otlačeniny od sedla se mu už skoro zahojily a i záda přestávala bolet. Jen uzdu nedržel zdaleka tak pevně zčásti i proto, že ruce měl celé poškrábané od útěku.

Pousmál se při pomyšlení, kam se to dostal. Před týdnem by ho ani nenapadlo, že bude stát v tesirském lese. Trénoval by do padnutí a druhý den nanovo. Neustálý koloběh povinností ho doháněl k šílenství. Nebo už jsem šílený? Útěk z výcvikového tábora pro Obdarované by se rozhodně dal považovat za příznak pokroucené mysli.

Zahlodaly v něm výčitky, když si vzpomněl na své přátele. Už od začátku plánoval, že uteče sám, ale přesto se vůbec netěšil, až je znovu uvidí. A byl si jistý, že to bude velmi brzo. Předpokládal, že stopovací jednotka mu je v patách od okamžiku, kdy zjistili, že chybí při ranním sčítání. Měl přinejlepším den náskok, ale spíš méně. O několik hodin přišel, když naivně usnul v lese podobném tomuto.

Raději pobídl amira k rychlejšímu kroku, i přesto, že zvíře vypadalo stejně vyčerpaně jako on. Všech šest nohou líně vleklo po zemi a uši mělo letargicky svěšené. Vzpíralo se neustálému pobízení, ale bylo jasné, že pravou snahu již dávno ztratilo.

Natim se až teď pořádně rozhlédl kolem sebe. Vtíravé myšlenky mu natolik zamlžily mysl, že zapomněl obdivovat krásu tohoto posvátného místa. Slunce probleskovalo korunami stromů a na zemi tvořilo mozaiku světla a stínu. Měkký mech tlumil kroky, takže jediným opravdovým zvukem byl zpěv ptáků naplňující vzduch.

Přitáhl uzdu a amir se váhavě zastavil. Bylo opravdu nezvyklé, že by se svět vůbec nekýval, ba naopak, že je perfektně stabilní. Těch několik dní strávených v sedle, zdá se, zanechalo nějaké následky.

Trochu nejistě vykročil k největšímu ze stromových velikánů. Kůra mu za tisíce let téměř zbělala a zhrubla natolik, že se od ní odlupovaly velké cáry. Přesto převyšoval ostatní nejen ve výšce a stáří. Sálal z něj klid a mír tomuto místu vlastní.

Uši bohů, tak tento les pojmenovali dávní obyvatelé říše. Věřili, že stačí pošeptat tajemství lesnímu vánku a ono zůstane zachováno navěky. Právě tady jeden z největších myslitelů všech dob, Delikvante, vyslovil své slavné proroctví. Proroctví, které Natimovi změnilo život. Bez něj by byl jen obyčejným chlapcem, který rozumí stromům.

Měl zachránit zemi před terorem. Ale jak, když teror ani nezačal? Děsil se budoucnosti, nesnášel minulost a přítomnost také měla svou hořkou pachuť.

Lehce se dotkl hrubé kůry. Do těla mu proudila příjemná energie. Naučeně začal zhluboka dýchat a mysl dostal do relaxační hladiny.

Snažil se v hlavě zformulovat dlouho připravovanou otázku. Šlo to jen ztěžka. Už dříve se pokoušel o splývání u menších stromů. Čím starší byl strom, tím jednodušší bylo se na něj psychicky navázat. Stromy v tesirském lese ale byly tisícileté. Předávaly si vědomosti po celé generace. A Natim jim rozuměl.

Co mám udělat dál? Skrývat se? Nebo se vzdát? Bojovat? Utéct?

Ticho. Věděl, že odpověď tak rychle nedostane. Stromy hovořily nesmírně pomalu. Zvláštní, že ve svém životě nevěřil žádnému člověku tak moc, jako právě lesním velikánům. Uchovávaly v sobě moudrost a zkušenosti.

Když byl v psychickém svazku, čas pro něj přestal plynout. Nic neviděl ani neslyšel, ale náhradou pro něj bylo něco mnohem vzácnějšího. Odpovědi, rady, nevěděl, jak to přesně nazvat. Zatím ale měl jasno v jednom. Když naslouchal, vždy se mu to vyplatilo, zatímco když se vzpíral, brzy ho stihl trest.

Nechtěl si to přiznat, ale tak trochu doufal, že strom bude mlčet i nadále. Bál se odpovědi. Jeho víra mu našeptávala slova o hrdinovi, který bude spásou pro lidskou rasu. Co když ale není ten hrdina on? Klaněly se před ním celé národy. Každý den trénoval od svítání do západu slunce, protože je přece vyvolený. Dokáže naslouchat bohům a to je jasný důkaz. Nebo ne?

Konečně se v hlubokém tichu ozval jemný hlas: „Nepodlehnout."

Co to má znamenat? Má se tedy vydat dál a doufat, že stopařům unikne? Teoreticky by se mu mohlo podařit dostat se až za Vendreské hory dříve, než přijde zima. Ale co pak? Díky tetování, které měl vzadu na krku, by ho mohl kdokoliv poznat. Válčily v něm rozum s instinktem.

Bylo to poprvé, co mu strom odpověděl takhle nejasně. Chtěl položit ještě další otázku, ale v tu chvíli něco narušilo jeho soustředění. Nějaký vzdálený zvuk se stával každou chvílí hlasitější. Znělo to, jako řev nějakého zvířete, amira.

Snažil se co nejrychleji probrat, ale snad nikdy mu to nešlo pomaleji. Probouzení ze splývání byl náročný proces a Natim ho příliš uspěchal. Odtrhl se od hromadné mysli a hlava mu vzplanula otupující bolestí. Ve vlnách tepala a nezdálo se, že by ustupovala nějakou závratnou rychlostí. Před očima mu poskakovaly mžitky a bylo mu na zvracení. Takhle špatně se necítil už velmi dlouho.

Jeho tělo mu nepatřilo. I kdyby se svíjel na zemi v křečích, nevěděl by o tom. Ve svém omámení ještě stihl zaznamenat, jak se mu na krk tiskne chladné ostří.

Za svitu rudých hvězdWhere stories live. Discover now