#4

22 6 2
                                    

Jak se ukázalo, skutečnost byla mnohem jednodušší, než moje představy. V jednu chvíli jako by se místnost kolem trochu zavlnila a vzápětí kolem nás nebyl obývák, osvětlený mdlým světlem listopadového rána, ale čerň hluboké noci, bohužel ne tak temná, abych si nevšimla, že se docela nevinný pokoj proměnil ve hřbitov.

Sakra, musel to být zrovna hřbitov? Nesnáším hřbitovy, mám z nich husí kůži i za jasného dne, natož pak uprostřed noci. Děsí mě to ticho, které tam obvykle panuje. Je takové divné, pohlcující, i živí raději šeptají, když už musí něco říct. I když, tady ticho rozhodně nebylo. Spíš naopak. Někde nepříjemně blízko za námi se ozývaly výkřiky, mezi něž se prolínalo hrdelní vrčení a dokonce i střelba.

Při jejím zvuku jsem se automaticky přikrčila a pokusila couvnout, jen abych po půl kroku narazila do Dana, který stál kousek za mnou. Vrhla jsem na něj pohled, který musel být totálně vyděšený a on mi věnoval lehce nepřítomný úsměv. Sám nevypal ani vystrašeně, ba ani ustaraně. Možná trochu překvapeně.

„Neřekl bych, že se toho tenkrát uvolnilo tolik," zamumlal. Jako vážně? Tolik čeho? Kdy tenkrát? Strach trochu polevil, zato jsem se cítila totálně zmatená. Na rozdíl od ostatních, nebo přinejmenším od Lucie.

„Tolik ani ne, ale silné to bylo a je to časově nejblíž. Sotva dva roky. Dalo se čekat, že se tu mihneme," odpověděla klidně.

Obrátila jsem se pro změnu na ni, ale otázka, o čem to sakra mluví mi zmrzla na rtech při pohledu na amulet, který měla zavěšený na krku. Po liniích, nakreslených na pouzdře probíhaly od obvodu ke středu drobné jiskérky. Samotný střed pulsoval pomalým pravidelným rytmem.

„Co to..." vydechla jsem vyjeveně. Lucie spustila pohled ke své hrudi.

„Tohle? To nic," pokrčila rameny. „Jen se kalibruje."

„Co že se?"

Než jsem se dočkala odpovědi, svět kolem se zase zavlnil a změnil. Tentokrát jsme se ocitli na krajnici cesty, po které právě dusala kolona vojenských vozů, zdobených hákovými kříži. No bezva, nejdřív zdivočelý hřbitov, a teď druhá světová. Divoce jsem se rozhlížela kolem, kam nejlíp zmizet. Poslední, z kým bych se teď chtěla potkat jsou nacisti. Díky prababičce, která propadla jako mladá kouzlu mladého ohnivého Itala, rozhodně nevypadám jako čistá rasa. V tom mi na rameno dopadla něčí ruka. Málem jsem vyletěla z kůže. Naštěstí nepatřila po zuby ozbrojenému náckovi, ale po zuby ozbrojenému Derkovi.

„Zabiju vás," zasyčela jsem napůl vztekle, napůl s úlevou. „Normálně vás zabiju. Právě jsem málem dostala infarkt."

„Klid," mrkl mna mě skoro rozverně. „Nevidí nás. Dokud se amulet nezaměří, nejsme skutečně přítomni. Představujte si to kolem jako hologram."

„To mě těší, ale nemohl mi to někdo říct předem? Dřív, než mě raní mrtvice třeba? Uvědomte si, že já na rozdíl od vás nemám páru, co se děje."

„Omlouvám se, měli jsme vás trochu varovat, ale trošku jsme spěchali."

Lucie se zvědavě rozhlížela kolem s výrazem téměř hladovým.

„Tipla bych, že jsme někde poblíž některé z nacistických základen, kde zkoumali nadpřirozené jevy. Tyhle auťáky budou skoro určitě naložené magickými artefakty, co ti grázlové nakradli po celém světě. Sakra, jak ráda bych něco z toho viděla. A my musíme zatraceně trčet akorát na krajnici. Nemohl nás ten krám hodit do nějaké z jejich laboratoří?"

„Soucítím s vámi, ale proč nás vůbec hodil sem?" domáhala jsem se alespoň nějakého vysvětlení.

„Jak jsem říkala, než nás navede na cestu za Grálem, musí se zkalibrovat. Zaměřit. Grál se během let nabíjí z volné magie, ať už divoko, nebo zbytkové, co se uvolňuje při všelijakých rituálech. V místech, kde dochází k většímu uvolnění moci je pak jeho stopa silnější, takže nás amulet tahá po místech, kde ho nejspíš může zachytit..."

Svět se znovu zavlnil a vyplivl nás uprostřed místnosti, naplněné ruchem pobíhajících lidí a spoustou zvuků, od cinkotu kovu a skla, přes nesrozumitelné pokřikování v řečech, které mi nebyly ani povědomé, po bublání podivných roztoků všude kolem nás.

„...jako třeba alchymistické dílny císaře Rudolfa," dokončila Lucie vysvětlování, zvědavě při tom nakukujíc do nejbližší baňky. Jasně, mág a chemik v jednom. Tady by nejspíš byla ještě šťastnější, než v nacistických archivech magických artefaktů. Mě ostatně okolí taky zaujalo. No řekněte, kdy se člověku poštěstí vidět pravé alchymisty při práci.

K naší smůle se amulet rozhodl, že tady není co dlouho pohledávat a než jsme se stačili pořádně rozhlédnout, už nás zase hnal jinam. Tentokrát jsme se ocitli zase venku, tentokrát na vrcholu mayské pyramidy. Bohužel, kromě působivého výhledu na okolí, jsme měli také dokonalý výhled na obětní oltář, samozřejmě obsazený. Kněz, stojící za oltářem pozdvihl do výšky dlouhý nůž a já křečovitě zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, byli jsme někde – vlastně ani nevím kde – ale rozhodně uprostřed nějakého čarodějnického obřadu.

A pak se obrazy kolem nás začaly střídat příliš rychle, než abych je stíhala sledovat. Raději jsem znovu zavřela oči, jinak bych asi upadla.

„Už se můžete dívat, Vivian. Jsme zaměření."

Hon za GrálemKde žijí příběhy. Začni objevovat