Hope Hale✔️

P S Y C H O L O G I S T

H O P E

,,... předtím než jsme stihli zastavit Nogitsune, tak Oni zabila..." dořekne Scott. Setřu si slzy.
,,Aidena." dojde mi.
,,Hope.." začne Stiles, ale já ho umlčím pohledem.
,,Nebyla to tvoje vina, jestli jdeš tímhle směrem." sklopí pohled.
,,Nogitsune by tě nikdy neovládla, kdyby nebylo té bomby a za to můžou Merlinové." prohrábnu si vlasy a dopřeji si chvíli to všechno zpracovat.

,,Tohle se stalo předtím než jste odjeli do Austrálie ne?" podívám se na Scotta, ten jen přikývne.

Můj pohled se přemístí na Thea.
,,Věděl jsi to?" zaptám se na rovinu, Theo jen přikývne.
,,Tři měsíce a neřekl jsi ani slovo." zavrtím hlavou a vstanu. Theo však vstane taky.
,,Ani mě nepřekvapuje, když Scott se Stilesem mi neříkají všechno, ale ty?" podívám se Theovi do očí, on na mě však přivře oči.
,,Děláš si srandu, že?" uchechtne se. Přivřu na něj oči.
,,Kdy jsem ti to tak měl říct, Hope!? Potom co jsi se probrala? Pokud si nepamatuješ už tak jsi byla mimo, nejedla jsi, nepila, jenom jsi celý dny ležela v posteli a zírala na strop. Měl jsem ti to říct, když jsi se vrátila do školy? Zrovna jsi se vzpamatovala, kdybych ti to řekl tehdy, rovnou jsem tě mohl zavíst do Eichen Hausu! Potom tu byli Merlinové.. pokud si dobře vzpomínám, zrovna jsi zjistila, že nemůžeš používat svoje schopnosti, jinak by jsi umřela! Pak začali ty epizody! Corey začal mít epizody! Micheal se znovu objevil! Nějakej zasranej seznam se objevil, kterej je na bůh ví co! Řekni mi Hope, kdy jsem ti to měl říct, že umřel jeden z tvých nejlepších kamarádů?" založí si naštvaně ruce na hrudi.
,,Aiden nebyl jen kamarád! Pro mě byl rodina, potom co se loni stalo, byl jeden z lidí, kteří mě přesvědčili, že stojím za to abych žila, abych to nevzdala, jen díky němu, Jacksovi, Ethovi a Coře. Jen díky nim jsem pořád naživu!" řeknu snad na jeden nádech.
,,Zasloužila jsem si to vědět!" vyjdu ven a zabouchnu za sebou hlasitě dveře.

Nasednu do auta a odjedu pryč. Dojedu až domů, cestou se snažím uklidnit.

,,Hope! Snažil jsem se ti dovolat." zvedne se ze schodů Donovan.
,,Eh, promiň, zapomněla jsem ho doma." prohrábnu si vlasy.
,,Ten kluk zatím na policii nebyl. Možná se bojí. Sheriff mi dá vědět kdyby si to rozmyslel." přikývnu. Donovan se dá na odchod.
,,Díky!" zavolám za ním, jen mávne rukou.

Vejdu dovnitř. Proběhnu kolem Dereka a vydám se ke Coře do pokoje.

Zaklepu a vejdu dovnitř.
,,Coro.." podívá se mi do očí. Po chvíli jí dojde o co jde.
,,Je mi to tak líto." řeknu narovinu a z oka mi opět skápne slza. Vstane a obejme mě. Taky se dá do pláče.
***
,,Co tady ještě děláte!?" otevře dveře do mého pokoje Derek.
,,S Corou dneska zůstaneme doma." řeknu mu a dáme se opět do sledování televize.

,,Volala ředitelka, máte dneska obě mluvit s nějakým psychologem. Prej je to povinné." založí si Derek ruce na hrudi. Protočím oči.
,,Hope! Coro! Za 10 minut vyjíždíme!" zabouchne dveře. Vymněníme si s Corou pohled.

Nakonec vstaneme, ona se odejde připravit do svého pokoje. Já si obleču kraťasy a triko s dlouhým rukávem, abych zakryla jizvy po spáleninách.
Rozčešu si vlasy a popadnu batoh.

Sejdu dolů. Derek čeká u dveří, Cora tu zatím není.
,,Nemusíš nás vozit. Mám vlastní auto." usměju se na něj ironicky.
,,Jo, nevěřím, že by jsi do tý školy doopravdy dojela, takže vás vezu. Odpoledne vás buď vyzvednu nebo můžeš poprosit Thea nebo Stilese nebo Maliu nebo.." mávnu na něj rukou.
,,Chápu kam tím směřuješ." obuju se a vyjdu před dům, Cora s Derekem mě za chvíli následují.

Derek nás vyhodí před školou a počká než vejdeme dovnitř.

Chodby jsou prázdné, jelikož už je druhá hodina. Zaklepeme na dveře ředitelny, ta nás pustí dál a nechá nás posadit se k ostatním.

Posadím se bezeslova, zírám na zeď předemnou.

,,Cora Hale?" otevřou se dveře do vedlejší místnosti. Kanceláře ředitelky, kterou teď obývá psycholog.
***
,,Hope Hale-McCall?" otevřou se opět dveře. Zvednu se a vejdu dovnitř.
,,Prosím posaď se." já tak udělám.
,,Jsem doktor Montgomary." přikývnu.
,,Hope, ty jsi byla při té nehodě nejvíc zraněná, je to tak?" začne, já se však musím uchechtnout. Zvedne obočí a čeká na můj komentář.
,,Nebyla jsem jen 'zraněná', byla jsem mrtvá. Několik minut, pak jsem měla operaci, na které mě několikrát oživovali a pak jsem jsem byla 3 měsíce v kómatu." zavrtím hlavou.
,,Jsi naštvaná." přivřu na něj oči.
,,Vy by jste nebyl?" otočím otázku.
,,Na koho přesně jste naštvaná? Na toho kdo to udělal?" přikývnu, on jen přivře oči.
,,Věřím ti, ale myslím si, že jsi naštvaná ještě na někoho jiného.." opře se do židle. Já na to však nic neřeknu, protože je mi jasné, že mě všichni vedle poslouchají.
,,Když to budeš držet v sobě, akorát budeš naštvanější víc a víc." zkonstatuje po chvíli ticha.

,,Nejspíš jsem naštvaná na sebe? Na ostatní? Na celej svět?" pohodím rameny.
,,Nevím jak to popsat, ale když jsem byla v tom kómatu, moc si toho nepamatuju, ale cítila jsem ostatní, slyšela je jakoby z dálky.." přikývne.
,,Slyšel jsem o tom u pár lidí." přikývne.
,,Moje rodina, moji kamarádi, ani jednou za mnou nepřišli. Můj bratr Derek za mnou přišel asi třikrát a můj další bratr Theo, se kterým jsme se před tou nehodou nesnášeli mě navštěvoval každý den. Vážím si toho, díky tomu jsme se sblížili, ale ostatní?" zkápne mi slza, okamžitě ji setřu.
,,Proč si myslíte, že za vámi nebyli?" pohodím rameny.
,,Nedávno jsem se dozvěděla, že můj kamárad Aiden zemřel. Byl pro mě jako brácha. Nejspíš truchlili nebo nechtěli vidět někoho dalšího umírat, ale mě to přišlo jako by to vzdali." doktor na mě zvedne obočí, abych vysvětlila, co tím myslím.
,,Vzdali se naděje, že bych z toho všeho mohla vyváznout živá, což je ironie, když 'naděje' je moje jméno." uchechtnu se.
,,Mě to spíš přijde, že se báli ztratit někoho dalšího." sklopím pohled.
,,Podle mě nejsi na svoje kamarády naštvaná vůbec kvůli té nehodě, podle mě je za tím něco víc." nahne se přes stůl a podá mi jeho vizitku.
,,Popřemýšlej nad tím a kdyby jsi si chtěla s někým promluvit víc, zavolej mi." usměje se. Přikývnu.