Hope Hale✔️

B A C K T O L I F E ?

H O P E

Ráno mě vzbudí sluneční paprsky, jelikož jsem si nezatáhla večer zavěsy. Násilím vstanu z postele a slezu schody dolů, sednu si k jídlenímu stolu a kývnu na Dereka.

Postaví přede mě kafe. Posadí se naproti a uchechtne se.
Useknu si kávy a opřu se o ruku, začnu pomalu usínat, když někdo zabuší na dveře. Derek k nim dojde, já se jen zmůžu na zvednutí hlavy.
,,Mal?" projde kolem něj.
,,Volal mi Scott, kterýmu volala jeho mamka, že do nemocnice přivezli ženu." zvednu obočí, protože nechápu co to má co dočinění s náma.
,,Myslí si, že je to Talia Hale, Peter jel napřed." málem na sebe převrhnu horké kafe, jak prudce vstanu.
,,Jeďte! Já se převlíknu a přemístím se tam!" ani nečekám na odpoveď a už vybíhám schody jako znovu zrozenej člověk.

Obleču si černé uplé jeany a bílé oversize triko, které si zastrkám do kalhot. Vyčistím si zuby a rozčesám si zamotané vlasy. Ani se neobtěžuju malovat.
Prohlédnu se rychle v zrcadle, při tom pohledu si uvědomím že triko není oversize ale je klučičí, nejspíš Stilesovo. Popadnu mobil z nabíječky a v další sekundě stojím za nemocnicí.
Rychle ji oběhnu a ještě asi dvě minuty musím čekat na Dereka s Mal.

Bezeslova projdou kolem mě, zastaví se na recepci a Derek se ptá po jeho matce. Naší.
Sestra nás pošle o tři patra nahoru a nadiktuje nám číslo pokoje.

Když vystoupíme stále v tichosti z výtahu, ani nemusíme hledat dveře, jelikož spatříme velký hlouček známých tváří.
,,Dereku?" ozve se Cora.
,,Myslel jsem, že jste jeli brzo ráno něco zařídit?" obejmou se. Cora jen přikývne.
,,Otočili jsme to hned jak mi Peter zavolal." chytne ho za ruku. Oba jsou v šoku. Nejvíc v šoku však vypadá Peter, skenuje dveře před ním snad bez mrknutí.

Jako by to pomohlo a dveře se otevřou, v nich ale nestojí doktor, ale Deaton.
,,Hope?" kývne na mě směrem do pokoje, rozhlédnu se po ostatních. Jen na okamžik, jelikož se automaticky dám do pohybu.

Když vstoupím do pokoje, mám divný pocit. Žena přede mnou má zavřené oči, ale monitory mi říkají že žije. Navíc je to moje matka, kterou vidím poprvé v životě.
,,Myslím, že.." nenechám ho to doříct. Skápne mi slza a zacouvám zpět nachodbu. Navalí se do mě několik emocí, které nejsem schopná zvládnout.
,,Musím na vzduch!" zašeptám si pro sebe, nesmím se nechat ovládnout svou mocí. Ne tady, ne před všemi.

Snažím se všechny obejít, ale zastoupí mi cestu, podlomí se mi nohy a já upadnu na zem. Zatnu dlaně. Zavřu oči a snažím se zhluboka dýchat.
,,Uhněte!" ozve se Jacksův hlas. Zvedne mě ze země a pomůže mi zpět na nohy.
,,Hope!? Musíš to vydržet!" začne se se mnou pohybovat směrem k výtahu, ve kterých čeká Ethan.
,,Hope!" stiskne mi ruku, já však ucuknu.
,,Jdi pryč Ethane! Nechci ti ublížit!" zavrčím na něj.
,,Hope." prudce otevřu oči.
,,Vypadni, Ethane!" Eat vycouvá z výtahu s rukama nad hlavou. Opřu se o zadní stěnu a poohlédnu za něj na ostatní. Vypadají šokovaně. Je mi jasné proč.

Moje oči. Jsou rudé, stejné jako má Scott, to je však příběh na jindy.

Vymotám se s Jacksem z nemocnice, naloží mě do auta a vyjedeme do lesa. Vypadnu z auta a nechám svoje emoce konečně vyplout na povrch. Zvedne se vítr, stromy se začnou zprohýbat, prach se zvedat.
Trvá to jen chvíli, den co den jsem silnější, dřív to trvalo klidně několik hodin, nebyla jsem schopná to ovládnout, po pár týdnech jsem tomu však přišla nakloub.

Vlkodlaci svou proměnu ovládají srdečním tepem, já svými emocemi a jelikož jsem po matce z části vlkodlak tak to mám oboje dohromady.

Když se vše vrátí do pořádku, rozbrečím se. Jacks ke mně doběhne a klekne si přede mě, vtáhne mě do objetí, nemluví, prostě mě nechá ventilovat mé emoce.

,,Co se stalo, Hope?" promluví nakonec.
,,Já nevím, když jsem ji viděla, přišla na mě z ničeho nic úzkost, nemohla jsem dýchat. Mám strach Jacksi." odtáhnu se a zvednu na něj můj pohled.
,,Co když nebudu taková, jakou mě chtěla mít?" pohladí mě po tváři.
,,Musíš nechat ostatní se rozhodovat za sebe, nemůžeš všechny odhánět, ve strachu že jim ublížíš nebo oni tobě." skloním pohled.
,,Stejně jako se Stilesem." propálím ho pohledem a zvednu se ze země.
,,Nech to být, Jacksi!" vydám se k autu.
,,Ne, Hope, chci to slyšet! Proč si se s ním rozešla? Nemůžeš to potlačovat v sobě, ještě když se teď uvidíte častěji!" zastavím se. Zhluboka se nadechnu a otočím se.
,,Fajn! Ublížila jsem mu, Jacksi, psychicky i fyzicky, kvůli mě mu unesli tátu, skoro umřel." přimhouří na mě oči.
,,To není ono, je za tím ještě něco." založí si ruce. Kopnu do kamene a pokračuju.
,,Po Anglii jsem se chtěla vrátit domů, šla jsem ke Stilesovi domů, aby jsme vyřešili, co se stalo nebo si aspoň promluvili. Když jsem se zastavila na příjezdovce a podívala se do jeho okna. Byla s ním Lydia. Líbali se." sklopím pohled.
,,Myslím, že by jste si o tom měli promluvit, nevypadá to že by spolu chodili." pohodím rameny.
,,Není proč, rozešla jsem se ním, má právo si líbat koho chce. Nedluží mi žádné vysvětlení. Možná je to i lepší, když nejsem součástí jeho života." Jacks zavrtí hlavou.
,,Viděl jsem jak se na tebe dívá... akorát mučíš sebe i jeho." bez dalších slov se vydá ke dveřím řidiče a nastoupí do auta.

Já tam ještě nějakou chvíli stojím, než nastoupím dovnitř.
,,Tak kam to bude?" zeptá se když nastartuje motor.
,,Nemocnice." oznámím rozhodně. Jacks se usměje a vyjede bez sebemenšího komentáře.