Dračí nevěsta

Kapitola 1.

Tma.

Věděla, že má otevřené oči, přesto by neviděla ani obrys své vlastní dlaně, kdyby si s ní zamávala před obličejem. Všude okolo ní panovala naprostá temnota, kterou nezahnala ani opakovaným mrkáním. Až do téhle chvíle si neuvědomila, jak na svůj zrak spoléhá, její mozek ze všech sil usiloval o zachycení jakéhokoliv podnětu, pohybu, stínu, až ji z toho začínala bolet hlava. Raději oči znovu zavřela.

Neschopnost vidět však posílila její ostatní smysly. Slyšela každý nádech a výdech, zašustění látky, když se někdo pohnul, tiché vzlykání a popotahování. Ve vzduchu byl cítit strach.

Ozvalo se zadunění a stěny se mírně otřásly. Byly hladké, studené a kovové. Seděla tu zavřená společně s dalšími dívkami, které letmo zahlédla, než se těžké dveře za nimi zavřely a uvěznily je v tomto temném bezčasí. Žádná z nich za celou dobu nepromluvila.

Brianna se v myšlenkách vrátila k událostem, které ji dovedli až sem. Ačkoliv tu nebyla dobrovolně, zatím si neměla nač stěžovat, v životě se již setkala s mnohem horším zacházením. Například od těch vesničanů, kteří ji z ničeho nic vyvlekli z jejího domu jako nějakého zločince a přivázali ke stromu uprostřed louky v bezpečné vzdálenosti od jejich obydlí. Vždy se jí stranili, jakmile přišla do místního koloniálu, družný hovor pokaždé utichl. Když se vracela do svého domu, provázely ji jen podezřívavé pohledy a tiché špitání. Zvykla si na to, takže už to téměř nevnímala.

Posledních pár dnů se však i tohle změnilo, atmosféra ve vsi by se dala krájet, jak byla obtěžkaná obavami a strachem. Kupodivu ona nebyla její příčinou, ale jak se nyní ukázalo, byla jejím řešením.

Nikdo z nich na ni nepromluvil ani neodpověděl na její otázky. Všichni se dívali jinam, jen aby se náhodou nestřetli s jejím pohledem. Svázali ji a nechali napospas čemukoliv, co mělo přijít. 

Nestačila se ještě ani pořádně pokusit vysvobodit se z provazů, které se jí zařezávaly do kůže – to se muselo vesničanům nechat, že se opravdu snažili, aby neutekla – když se objevili dva vojáci.

Měli na sobě nezvyklou zbroj, na hlavách přilbice, díky kterým jim nebylo vidět do tváří. Jeden z nich přeřízl provazy a druhý jí pomohl vstát a narovnat se. Prohlížela si je s nedůvěřivostí, ale i se špetkou zvědavosti. Co byli zač?

„Teď půjdete s námi," řekl jeden z nich krátce. Měl zvláštní hlas, takový hrubý a hluboký.

„A když nebudu chtít?" odvážila se zeptat a upřeně hleděla do míst, kde se za přilbicí skrývaly oči jednoho z vojáků.

„Tak vás donutíme." 

"Ale nemusíte se bát, nechceme vám ublížit," dodal druhý.

„Pokud nebudu chtít utéct," zamumlala spíš pro sebe, ale voják přikývl.

Krátce se ohlédla směrem k vesnici, která odtud však nebyla vidět. Museli ji opravdu hodně nenávidět, když ji tu nechali jako nějakou obětinu.

Zhluboka vydechla, uhladila si dlouhé sukně a odhodlaně s hlavou hrdě vztyčenou vykročila opačným směrem. Oba vojáci ji následovali.

***

Tak vás vítám u první kapitoly!

Inspiraci pro tenhle příběh jsem získala ze svého snu a zkrátka jsem ho musela zpracovat a dostat ven :) 
V průběhu jeho psaní jsem si Briannu velmi oblíbila a sama jsem byla zvědavá, co jí osud nachystá.

Doufám, že se vám její příběh bude líbit.