Dračí nevěsta

Kapitola 27.

V jeho pokoji? Překvapením div neotevřela ústa. 

Tahle místnost musela být určitě nejvyšším bodem věže a zabírala celou její plochu. Už na venkovním ochozu si všimla, že vršek není kulatý, ale tvoří ho jakýsi mnohostěn, který byl poznat i zde. 

Strop podpíralo několik sloupů a dělilo tak prostor do menších částí. Typicky malá okna vedla do všech světových stran, přesto pokoj působil až neuvěřitelně útulně. 

Nacházel se tu mohutný stůl poházený všemožnými věcmi s napohled velmi pohodlným koženým křeslem. O kus dál byla pohovka ve stejném stylu se zdobenými nohami z masivu. Kolem dokola, kde zrovna byla volná stěna, visely police s knihami a dalšími předměty pokrytými prachem.

Na druhé straně stála bokem ke zdi přiražená postel s dřevěnými sloupky. Opravdu se nedalo říct, že by tu bylo uklizeno, ale působilo to dojmem, že tu vážně někdo žije.

„To není fér," hlesla. Tady chtěla bydlet, ne v té kobce dole. „Co mám udělat, abych dostala takový pokoj?"

Caydern blýskl zuby v úsměvu a rozvalil se do křesla. Tohle bylo jediné ubytování, které akceptoval, co nejblíže k obloze.

Přešla k jednomu z oken a vyhlédla ven, pak si začala prohlížet knihy v policích. Na některých chyběly názvy, jiné jí zase nic neříkaly, ovšem všechny se zdály dost staré. Vzala do ruky skleněné těžítko, v jehož středu se vzpínal neuvěřitelně do detailu vyvedený kůň z jakéhosi kovu, a pomalu s ním otáčela v dlani.

„Támhle si můžeš pověsit plášť," ukázal k jednomu ze sloupů. „Je to komín, rychleji tam uschne."

„Takže se tu zdržíme?" vrhla po něm postranní pohled.

Pokrčil rameny. „Raději tady, než u tebe."

S tím mohla jen souhlasit. Odložila si plášť a přestože by raději pokračovala v průzkumu, sedla si na pohovku. Rukama se opřela o opěradlo a na ně si položila bradu.

„Tak co jsi dělal zajímavého, celou tu dobu?" Všimla si, že je myšlenkami stále jinde.

Dlouze vydechl. „Kéž by něco zajímavého. V provincii Hegoaldea jsou potíže."

Určitě tím myslel ty nepokoje. „Můžu nějak pomoct?"

Měla na mysli pomoct jemu, ne že by dokázala vyřešit problémy ve stovky mil vzdálené provincii, přesto po ní vrhnul výmluvný pohled. Rozhodla se to přehlédnout.

„Někdy pomůže promluvit si s někým nezaujatým. Jaké přesně potíže?"

Jal se prohlížet nehty a klouby na svých rukou, než odpověděl. „Na jihu panuje trochu jiná situace, než tady. Mnohé klany nesouhlasí s otcovou politikou, jsou proti používání lidské podoby, je to pro ně potupa. Hranice mezi naším a světem lidí je tam tenčí, dochází tam často k potyčkám a teď hrozí, že propukne otevřený konflikt, čehož by si nejspíš všiml i zbytek světa a to, o co se otec snažil, by přišlo vniveč."

„A ty máš jaký názor?" zeptala se opatrně. „Souhlasíš s nimi?

V tom měl jasno, ovšem krále zjevně jeho názor nezajímal, když ho poslal pryč. „Dokážu pochopit výhody lidského těla, hlavně hromadná jednání jsou jednodušší," vyhnul se hlavnímu významu její otázky. 

Kdysi nebývali příliš organizovaní, král byl spíš jen jakási čestná funkce a do záležitostí klanů příliš nezasahoval, pokud o to samy nestály. 

Ale díky tomu taky dopadli tak, jak dopadli. Téměř poraženi lidmi, ve své podstatě velice křehkými živočichy, jejichž velkou výhodou však byl protistojný palec na ruce a řeč, respektive lži a polopravdy, kterými manipulovali se svým okolím. Drak nemohl ve své mysli zalhat jinému drakovi, protože ten druhý by to okamžitě poznal.

Když pochopili, že se musí spojit a rozhodovat společně, bylo obtížné seskupit stovky draků najednou a ještě vést smysluplnou diskusi, proto se inspirovali svými nepřáteli, těmi růžovými měkkýši. Klidně se mohli scházet v podobě jakéhokoliv zvířete menšího než průměrná chalupa, ale dar řeči byl dán pouze lidem.

„Ale nesmíme při tom zapomenout, kdo doopravdy jsme."

„Tím myslíš ty vaše poloviční vojáky?"

„Nejenom. Ale je pravdou, že čistokrevní bývají víc - výbušní." Jiný ekvivalent ho nenapadl. „Víc spojení se svými kořeny."

„Ty jsi čistokrevný," namítla. Všechno co dělal, tak činil s chladnou hlavou a rozmyslem. Nedovedla si ho představit doopravdy rozzuřeného. Možná však právě jeho klid byl mnohem děsivější než vztek.

Cay s nevinným výrazem pokrčil rameny. Znala zatím pouhý zlomek jeho osobnosti.

„Takže co bys jako čistokrevný drak navrhoval podniknout v Hegoaldee?"

Zkoumavě si ji prohlédl. „Ptáš se, protože očekáváš nějakou konkrétní odpověď?" Tušila ji snad a chtěla si ověřit, jestli se v něm neplete?

Přikývla. Přestože dokázal být velmi vstřícný, z toho, co zatím viděla, usoudila, že pokud jde o jeho rodinu, slitování se v jeho slovníku asi nacházet nebude. A měla pravdu.

„Vypálil bych to město do základů dřív, než si uvědomí, že se něco děje," odpověděl tak klidně, až ji zamrazilo. Pak vyhlédl z okna, aby si ověřil čas. Co mohl v těch těžkých šedivých mracích poznat, netušila. „Měla by ses vrátit, abys nezmeškala oběd."

***

Při obědě nepřítomně sledovala celou jídelnu a všechny v ní. Uvažovala, kolik pravdy si asi uvědomují a zda je to vůbec zajímá. Možná kdyby se byla bývala víc snažila a spřátelila se s nimi, dozvěděla by se víc, ale předtím se příliš upínala k myšlence, jak se odtud dostat, že jí něco takového přišlo zbytečné. Kdyby řekla, že prohodila alespoň slovo možná s polovinou zdejších žen, bylo to hodně.

Ve vztazích s lidmi vždycky pokulhávala, nedokázala jen tak tlachat o nepodstatných věcech, nezajímalo jí to.

Navíc jakmile došlo na miminka, rozebíral se každý jejich prstíček, každé zažvatlání, všechny se rozplývaly něhou, zatímco Brianna jen v duchu protáčela oči v sloup. Žádné z těch dětí totiž nebylo výjimečné, všechna byla navlas stejná, všechna se stejně usmívala a všechna stejně pravidelně pouštěla hračky na zem. Nemluvě o neustálém přebalování.

Jediná další osoba, která se tomuhle vzorci vymykala, byla Tisha. Ta žila ve svém vlastním světě a zdálo se, že dokonce jakoukoliv vzpomínku na svého syna dokonale vytěsnila.

Dnes na oběd vůbec nepřišla, což bylo zvláštní, neboť dříve ji sem služebné vždycky přivedly.

Když Bri dojedla, vzala alespoň pár kousků pečiva a vydala se ji hledat.