Dračí nevěsta

Kapitola 18.

Brianna se snažila uklidnit svůj splašený tep. Jak to mohl udělat? Lhal jí a bez dovolení se snažil dostat k jejím vzpomínkám.

Uvědomila si, že mu důvěřovala. Tím, co dělal a říkal, v ní vzbuzoval pocit jakési sounáležitosti. A ona, husa hloupá, mu na to skočila. Vždyť je to drak! Drak, co pohrdá lidmi.

Nejspíš se od ostatních nelišil tak, jak se domnívala. Napadla ji strašlivá myšlenka, co když tohle udělali Tishe? Co když se jí hrabali v hlavě tak dlouho, dokud se nepoddala? Vždyť přesně něco takového tehdy říkala.

Caydern mohl klidně lhát, co je pro něj pár měsíců čekání, než ji zpracuje, aby mu dostatečně důvěřovala? Téměř nic, jen mrknutí oka.

Tahle zrada ji bolela víc, než si byla ochotná přiznat.

Ale než aby se hroutila, rozhodla se raději převléknout, kdyby někdo nečekaně přišel. Všechno včetně bot nacpala do nejspodnějšího nepoužívaného šuplíku a doufala, že to tam neobjeví nějaká všetečná služebná, beztak určitě donášejí všechno, co se kde šustne. Vztekle šuplík zastrčila zpět.

Aby se trochu odreagovala a uklidnila, vyrazila do společenské místnosti. Tam bylo všechno při starém, tam ji ani nenapadlo někomu začít důvěřovat.

Jedna dívka, Hazel, kterou naprosto vystihovaly její oříškové oči, se k ní přitočila. „Brianno, zahraješ nám? Anne má důvod oslavovat, je v tom," dodala spiklenecky.

Několik vteřin na ně nechápavě zírala. Copak to je důvod k oslavě?

„Co to s vámi sakra je?" toužila vykřiknout. Místo toho nasadila předstíraný úsměv. „No jistě," odpověděla a zasedla ke klavíru.

Hazel i Anne tu byly stejně dlouho jako ona. Mohlo jim být šestnáct, nanejvýš sedmnáct, což je dost nebezpečný věk, dívky mají plnou hlavu romantických nesmyslů. Není divu, že představa, že se stanou ženami pohledných a urostlých vojáků, se jim může zdát přitažlivá. Jenže netuší, že moc dlouho si to užívat nebudou. Netuší, jaká je realita.

Přiměla se zahrát nějakou veselou energickou melodii, na kterou se dalo tancovat. Do kláves se opírala možná až příliš silně, ale nikdo to nezaznamenal.

Jak jen můžou být všichni tak slepí?

Náhle zhasla všechna světla a smích a hovor utichl.

„Co se děje?" zeptala se některá z těch, co tančily.

„Zůstaňte v klidu," ozval se autoritativní hlas, nejspíš to byla Dæna.

Vzhledem k tomu, že se nacházeli hluboko pod zemí, byla tma dokonalá.

Ozval se rámus a něco se rozsypalo, nejspíš se převrhl některý ze stolků.

Brianna sklonila hlavu ke svým rukám, neboť očekávala, že na nich uvidí malé jiskřičky, které ji lechtaly pod kůží. Neviděla nic. Byla to ona, kdo zhasl, jenže to neudělala vědomě.

Prsty se jí znovu rozběhly po klávesách, tentokrát však začaly vyťukávat jemnou tesklivou melodii.

„Brianno," napomenula ji Maia šeptem, běhal jí z toho mráz po zádech.

Bri se tiše zasmála. „No co? Jen zhasla světla. Nepřišla si pro nás žádná monstra."

„Monstra?" zajíkla se Hazel. „Mě se něco dotklo!"

Někdo zaječel tak hlasitě, že se ostatním ten křik zaryl do mozku jako nabroušené ostří. Zavládla panika.

Dæna se pokoušela sjednat pořádek, ale protože taky nic neviděla, nic nezmohla.