Dotek přírody

Sněženka

Byla přízrakem. Zjevením. Neskutečným snem, který prosákl do reality, který ohnul její zákony a obešel hranice. Brouzdala se chladivou jarní trávou, kapičky rosy jí ulpívaly na zelené kůži. Světlejší vlasy v barvě rákosu prostoupeným okrovým podtónem visely rovně dolů jako závoj, zakrývaly skloněnou tvář. Unaveně svěšená ramena pouze zdůrazňovala nejistý, vyčerpaný krok. Jako by štíhlá, drobná dívenka postrádala energii na vlastní pohyb.

Kladla nohu před nohu, ploužila se loukou zahalenou v tíživé mlze dál a dál, ale pohybovala se úsporně, jako pouhý stín živé bytosti. Jako někdo, kdo příliš dlouho spal a teď pomalu přichází k sobě samému.

Najednou zastavila, nehybně tichá, a sklopenýma očima pozorovala cosi u svých nohou. Mezi prsty ji šimrala stébla trávy, ale ta pro ni v tuhle chvíli nic neznamenala. Ne, to, co ji upoutalo, co si získalo plnou pozornost májově zelených očí, se skvělo na jarní trávě jako velká, osamocená vločka, ztracený kousek zimy, která se nyní projevovala jen jako ledová krusta a jinovatka. Čistý, nevinný květ se skláněl dolů, jako by elegantní dáma v zelených jednoduchých šatech s drobným úsměvem kývala na pozdrav. Jenže i přes tu krásu cítila, že něco není v pořádku.

Bílá jarní bojovnice znaveně klesala pod nezvyklou tíhou velké kapky rosy. Jako ona. Poklekla k osamělé květince. Správně by měla růst se sestrami, které by ji podepřely. Ale ty neměla. Jemně rosu sebrala, aby křehké, ale odvážné rostlině nezkřivila ani jeden okvětní plátek. Malá kulička jí sklouzla do dlaně jako drobná perla. Skelně se leskla, odrážela tlumený svit vstávajícího slunce a odstín hladké kůže, pastelově světlou barvu brčálových listů.

„Sněženko mlčenlivá,
proč jsi tak smutná?”

Hlas měla tichý, chraptivý a zastřený únavou. První slova po dlouhém spánku se pronášela ztěžka, slepené rty a nemotorný jazyk odmítaly tvořit slabiky a vyschlé hrdlo skřípalo. Ale na tom nezáleželo. Čas pomůže. Čas navrátí. Potřebovala ji první jarní květina a ona pro ni musí udělat vše, co může. Navzdory prvotní ztuhlosti další slova zazněla příjemnějším tónem, přestože stále tichá jako šelest motýlích křídel.

„Teď už tě břímě netíží,
tak zbav se svých potíží.
Nech je spadnout jak kámen z útesu
a postav světu bez děsu.”

Zakroužila zápěstím a kapička se rozkutálela. Sklonila ruku níž, až se krátkými nehty dotýkala hlíny mezi stébly trávy. Nechala rosu sklouznout z dlaně, sledovala, jak si na jejích prstech vytváří klikatou cestičku, až se nakonec po krátkém zaváhání vsákla do země u tenkého stonku. To, co tížilo, může na správném místě posílit.

„Zvedni svůj květ a ukaž jej ve slunci,
ať mu vykouzlí úsměv na líci
a může si hrát se světlem a tmou,
vždyť ty jsi květinou nádhernou.”

Drobná hlavička se zachvěla, listy pozvedly a stonek narovnal. Květina sice ještě nezískala zpět celou svou sílu, ale už ji pomalu doplňovala. Chtělo to jen čas, tak jako všechno. Tak jako probuzení.

„Ukaž svou něžnost malinko.
Copak se stydíš, sněženko?
Rozbij svou stydlivou ulitu,
vždyť ty jsi květinou úsvitu.”

Jemně pohladila bílý květ bříškem ukazováčku. Jarní bojovnice odpověděla téměř nepatrným kývnutím. S drobným poloúsměvem na ztuhlých rtech se zvedla.