Dotek přírody

Zajíče

Drobná, téměř neviditelná cestička se kroutila a křížila s jinými, proplétala se mezi stromy a pod hustým, neolistěným houštím. Kdyby nebyla součástí přírody, nejspíš by si jí ani nevšimla. Jenže ona uměla naslouchat. Uměla se dívat. A tak teď sledovala zvířecí stezku, stále slabá a bledá jako stín. V měkké, místy blátivé půdě za ní zůstávaly otisky chodidel. Barva kůže bosých nohou se pod vrstvou špíny už téměř ztratila. A s každým krokem bylo těžší a těžší udělat další.

Tak jako člověk pomalu procitá, když spal příliš dlouho, i ona kousek po kousek zvedala bradu výš. Včera ji skoro tiskla na klíční kosti. Dnes čas od času rozpohybovala ztěžklá víčka i tuhé obratle a pohlédla dál než těsně před špičky prstů.

Ale musela. Věděla, že nejvíce pomůže, když se únavě postaví a porazí ji, přestože se taková vyhlídka zdála nemožná. Když se neprobudí a nezesílí ona, příroda také ne. A kdyby nebojovala příroda, odsoudila by i ji. Jejich vzájemné pouto jim dávalo sílu vymanit se ze sevření spánku každý rok, znovu a znovu, neustále dokola. Vědomí, že kdyby se nesnažila, stáhla by s sebou i obnovu života, ji pohánělo k dalším krokům vpřed, místo aby se zastavila a podlehla. Přesto to nebylo o nic snazší.

Lehce nadzvedla hlavu a přinutila padající víčka, aby se nezavřela. Stále zamženým, jen napůl přítomným pohledem přejela po okolních kmenech. Téměř všechny byly holé. Přesto při obzvláštním soustředění dokázala rozeznat malé pupeny. Malátně zvedla ruku a jemně se dotkla jedné z větviček. Příroda se každý rok obrodí. Přestože pod bílým sněhem spala, jaro přinášelo nový život.

Oči jí sklouzly ke keři napravo od stezky. Nebyl nehybný jako všechny ostatní. Za jeho spletitými větvemi se cosi třáslo. Zastavila, což přineslo neskutečnou úlevu, ale vzápětí ztuhle klesla do podřepu. Štíhlými prsty rozpletla několik haluzí, aby si otevřela výhled do prohlubně u kořenů dřeviny.

Ke kmínku se choulila skupinka asi tří hnědých neforemných kuliček. Černé čumáčky jim cukaly, dlouhé uši se vyděšeně tiskly k hlavě, malá očka se leskla strachem. Vlídně se pousmála, opatrně, co nejméně pohyby, propletla levou ruku až k nim a položila ji hřbetem na zem, s prsty uvolněnými. Dvě mláďata ji po chvilce váhání očichala a uši se jim zvedly.

„Zajíče drobné,
proč jsi tak plaché?”

Tentokrát zněl její hlas přívětivěji. Třetí kulička se dál tiskla ke svým sourozencům, odmítala se přestat bát.

„V pelechu pod keřem ukryté
před zraky každého zvířete.
Matkou zajištěné bezpečí
bude tvým darem největším.”

Svým uvolněným postojem se ho snažila přesvědčit, že není dravou šelmou, že ho nepřišla lovit. Mládě váhavě natáhlo krk a zdálky zkoumalo její ruku.

„Přikrč se a čekej tiše
s ostatními vprostřed skrýše,
nedovol však obavám
vloudit do tvé mysli klam.”

Možná za to částečně mohla i slova, ale zajíče pomalu narovnalo uši do zvídavé polohy.

„Strach ať ti rozum nesváže.
Copak se bojíš, zajíče?
Řiď se pradávnými instinkty,
ty už zachránily mnohé životy.”

Když se černý čumáček dotkl bříška jejího prstu, zvedla koutky ještě výš. Její kosti možná ještě prostupoval chlad, ale duši ne.