Pár lilií

Smrtonosný plán

Potřebovala jsem si umýt obličej.

Cítila jsem, že mám na tvářích zaschlé cestičky od slz a určitě jsem měla zarudlé tváře. Nikdy jsem nepatřila k dívkám, které uměly plakat a potom vypadaly přitažlivě.

Byla už tma a teplota dost klesla, což znamenalo, že v rozevláté sukni jsem se skoro třásla zimou.

Požádala bych Nathanaëla o jeho kabát, ale stále jsem se ho v hloubi duše bála. A to i přes to, že ho děsí, když někdo brečí. Koho by tohle zvládlo vystrašit? 

„Proč vlastně hledáš mou matku?" prolomila jsem ticho. Můj hlas zněl stále dost nakřáple. Zajímalo by mě, jestli je možné s tím něco dělat. Musím si to doma najít na wikipedii.

„Neměl bych?" odpověděl otázkou.

„To záleží na tom, proč to děláš," trochu jsem se zamračila.

„Smrtky vždycky hledají pohřešované," pokrčil rameny, „jednak abychom je při únosu démonem zachránili," kopl do kamínku. „Případně, můžeme odvést jejich duše," zamumlal.

Asi před hodinou bych nejspíš začala fňukat jen při představě, že je má matka mrtvá, teď jsem se ale cítila opravdu otupěle a nebyla jsem schopná si tu myšlenku ani pořádně uvědomit. 

Přikývla jsem.

Mlčky jsme došli k vratům do dvora a já začala po kapsách hledat klíče.

„Dávej na sebe pozor Annette," řekl mi Nathanaël a když jsem se otočila, byl pryč.

Povzdechla jsem si. O pár vteřin později jsem zanadávala při uvědomění, že nemám klíče.

Všimla jsem si kamínku, do kterého před chvílí smrtka kopla.

Nikdy jsem nebyla moc fyzicky nadaná. Běhala jsem pomalu, rychle jsem se zadýchala, nebyla jsem schopná skočit moc do dálky ani výšky a nedokázala jsem udělat ani kotoul dozadu. Vždycky jsem se kvůli tomu cítila strašně neschopná a styděla jsem se cvičit.

Proto mě ani nepřekvapilo, když jsem se kamenem trefila do jiného okna.

Vyklonil se z něj kluk s tmavou pletí a černými kudrnatými vlasy. Začala jsem před vraty poskakovat a mávat rukama. Netrvalo ani dlouho a všiml si mě.

Potom zalezl zase dovnitř, o pár minut později ve vratech zaštrachal klíč a objevil se v nich ten kluk.

„Ahoj?" pozdravila jsem nejistě.

„Pokud jsi mi chtěla předat nějaké milostné psaníčko, mohla jsi prostě zazvonit na nějaký z těch zvonků," kývl hlavou ke zmiňovaným strojům. Měl silný přízvuk, nebyl z Francie.

V duchu jsem si zanadávala sama na sebe, že jsem tak moc mimo. Asi se dívám na moc filmů, kde se do oken hází šutry místo používání zvonků.

„Ethan Adley," dodal ještě. Takže byl asi z Anglie.

Odfrkla jsem si a prošla kolem něj do dvora.

„Hej, kam jdeš?" dohnal mě.

„Domů," zamračila jsem se. „Pokud sis toho nevšiml, tak bydlím v bytě nad tebou."

„A jo, ta divná holka, co počítá každou chvíli lilie?" uchechtl se.

Ignorovala jsem ho a z posledních sil se rozběhla k bytu. Ethan se neobtěžoval zrychlit a já za to byla ráda.

Z našeho bytu se linul rozhovor dvou mužů, přestože byly zavřené dveře. Napadlo mě, že přes ty dveře musí být slyšet fakt skoro všechno.

„Ahoj," zavolala jsem dovnitř.

„Dlouho jsme se neviděli, slečno Allaire," objevil se v kuchyni průměrně vysoký Asiat. Černé rozcuchané vlasy mu padaly do mladé tváře. Koutky mu zacukaly. Do kuchyně vešel z našeho pokoje Roy s pohřebním výrazem. „Je čas, abyste splatila svůj dluh. Odložte své zbraně a poklekněte, setnu vám hlavu."

„Pokud mě chcete zabít, budete to muset provést při boji, pane Line," dramaticky jsem zvedla hlavu a přistoupila k němu a zvedla pravé obočí. Viděla jsem, jak stiskl rty k sobě. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že umí zvednout jen obě obočí a závidí mi moje zvedání jednoho.

„Annette, Micheli, nechte toho. Musíme vymyslet, co teď budeme dělat," okřikl nás Roy a společně jsme si sedli k malému kuchyňskému stolu.

„Myslím, že teď nic moc nevymyslíme," namítla jsem.

„Anne by zítra neměla chodit do školy," navrhl Michel.

Dychtivě jsem přesunula pohled na Roye, Michel má opravdu dobré nápady, když na to přijde. „Možná se tam zhroutím," přisadila jsem. Teď jsem byla opravdu otupělá, ale co se stane, až půjdu mezi lidi, kteří se jen smějí a sem tam vyprávějí o tom, kde s rodinou byli?

„S tím tak nějak počítám. Tím plánem myslím, že bez matčiny výplaty nám brzy seberou byt, blíží se konec měsíce," povzdechl si Roy.

„To bylo hnusný," zamračila jsem se na něj.

„Teď nemá smysl se hroutit, nejdřív vám musím představit plán, který jsem právě vymyslel," odporoval mi bratr.

„Roy má pravdu," přisvědčil Michel.

„Beztak to říkáš jen proto, že s ním chodíš," obvinila jsem ho.

„To asi taky hraje roli, ale neříká se to nahlas," připustil a trochu se zamračil.

„Právě jsi-" začala jsem.

„Zmlkněte, prosím," přerušil mě Roy. „Anne, ty se zkus poptat koho můžeš na to, kde by mohla matka být."

Podívala jsem se na něj, jako by plánoval atentát na mou oblíbenou Marvel postavu, ale nakonec jsem přikývla. Prostě se zeptám Celeste, doufám, že ví o všem, co se tady děje. „A co budete dělat vy dva?" zajímalo mě a ignorovala jsem trochu zmatený Michelův pohled. O mém prokletí nic nevěděl a tak to taky musí zůstat.

„Já pojedu za otcem. Už jsem s ním mluvil a říkal, že za ním mám přijet a řešit to jako pořádný chlap," ušklíbl se Roy. V jeho výrazu jsem dokázala vyčíst, že si otec určitě neodpustil pár jistě bolestivých rýpnutí do jeho orientace. A byla jsem si jistá, že Michel to poznal taky. „Nechci tě tam brát," sdělil mi.

Chápala jsem to. Chce mě držet dál od vzpomínek na Louisu. Nehádala jsem se s ním, nechtěla jsem tam.

Nechtěla jsem vidět místo, kde byla zavražděna má sestra stejně jako muže, který si dovolil na matku a Roye vztáhnout ruku.

„Pohlídám ji. Nic se jí nestane, dokud se nevrátíš," nabídl se Michel.

Odfrkla jsem si. Nejsem dítě, pomyslela jsem si, ale v nitru duše jsem byla ráda, že budu mít kontakt i s někým jiným než duchem a smrtkou.