Láska během obléhání aneb Unesl jsem Molly, pánové!

Rychlobrk aneb Není akce bez plánu

Pondělní ráno, nejvíce nenáviděná chvíle snad všech obyvatel Bradavic. Studenti obvykle doháněli úkoly a strachovali se nadcházejícího týdne. Ti starší si stěžovali na profesory nebo spolužáky, na množství úkolů a výkřiky jako Já to zase nestihnu, byly každou minutou přítomny. Profesoři zase přemýšleli, jak se vyvléct z opravování zdlouhavých esejí, které si v pošetilém domnění vzdělání studentů naložili na bedra. Někdo sestavoval testy nebo přemýšlel, o čem bude dnes učit. Jiní se příliš nenamáhali a prostě přemýšleli jen o tom, co si dají ke snídani. A pak tu bývala poslední skupina a to ti, co nemysleli na nic a nacpali si do pusy všechno, co našli v dosahu.

Jenže to bývalo obvyklé pondělí. A dnešní pondělí rozhodně nebývalo obvyklé. Bylo to totiž poslední pondělí letošního školního roku. Poslední týden, poslední víkend, poslední dny. Přesně za týden už budou všichni doma. Vlastně o chvilku dříve, protože se odjíždí už v sobotu.

Bylo neskutečné, jak rychle pozkouškové období uteklo. OVCE byly úspěšně napsány, i když o jejich úspěšnosti by se dalo pochybovat, a NKÚ už byla také hotová. Poslední týden už takový býval. Sedmé ročníky se postupně loučily s Bradavicemi a mířily svojí vlastní cestou života, šesté ročníky se obvykle se slzami loučily s těmi sedmými, páté ročníky bývaly nadšené myšlenkou prvního složení zkoušek a ti mladší se jen těšili na prázdniny.

Jenže každá mince má dvě strany a každý zaběhnutý pořádek má svoje trhliny. A ne každý rok bývá stejný. Už jenom kvůli neobvyklé konstelaci odcházejících i toho ročníku pod nimi. Bylo by zvláštní, kdyby se i na poslední chvíli nestrhl skandál. Obzvláště, když máme mezi studenty Ritu Holoubkovou...

Představte si takovou normální snídani, stále bez sov. Studenti, co pojídají slaninu a vejce po kilech a mezi tím mladou dívku, která nemá na jídlo ani pomyšlení. V ruce třímá brk, který má úplně rozhryzanou špičku, až z něj teče inkoust, do kterého ho dívka předtím namočila. Kapička dopadne na pergamen, pak další a další. Dívka se ale k psaní nemá.

Molly viděla, jak se k Ritě naklonila její spolužačka Eleanora a pak se zvonivě rozesmála. Když si dosedala na svoje místo, blonďatá dívka, co se pokoušela psát na pergamen, to nevydržela. Čas se jí krátil a ona s tím nemohla nic dělat. Než se Nora nadála, po vlasech jí tekl inkoust, který tam vzteklá Rita nalila.

Nora zaječela a pokusila se dostat z vlasů aspoň část té, podle ní, nechutně lepivé... Ani snad není vhodné ji citovat. Několik zmijozelských se po dívkách pobaveně otočilo, ale jinak jim nikdo nevěnoval pozornost. Ovšem až do chvíle, kdy Rita vzala lahvičku se zbytkem inkoustu a hodila ji proti zdi. Zaneřádila tak celou Velkou síň svým milovaným inkoustem.

Pergamen dívka roztrhala na malé kousky. "Já se na to všechno můžu rovnou vykašlat!" zaječela na všechny a rozhodila kousky prázdného pergamenu po všech v dosahu. Pak vztekle vypochodovala z místnosti.

Asi deset vteřin bylo absolutní ticho, které se nikdo neodvažoval přerušit, pak se strhl snad ten největší povyk, který Velká síň zažila. Kam se hrabala svatba Arthura a Molly? Kam se hrabalo jejich roztrhané oznámení? Rita roztrhala pergamen a rozbila inkoust, to bylo neslýchané.

Pokud jednou pro Hermionu Grangerovou budou knihy posvátné, pro Ritu Holoubkovou to byly pergameny a její speciální rychloschnoucí inkoust a brk. Rychlobrk jí zabavil Brumbál, inkoust s pergamenem si zničila sama. Nikdo netušil, co to do ní vjelo.

"Co se děje s Ritou?" ozvala se Dorcas trochu znepokojeně. Neměla o zmijozelku starost, ve skutečnosti ji nenáviděla, ale tohle nevěstilo nic dobrého. A jak se za ta léta v Bradavicích naučila, něco v nepořádku s Ritou, brzký pád jejích nepřátel. Všichni měli v paměti její nejúspěšnější oběžníky.