Lovkyně Medvědů 2- Zrádkyně

Beta

Rieka nejistě postávala na okraji tábora, mezitím co se smečka usadila okolo a neklidně si šuškali. Rieka cítila v kožíšku jejich pohledy. Nesnášela, když se na ni všichni takto dívali. Cítila se jako když se jí posmíval Medvěd kvůli její noze. Mysleli si, že je k ničemu, stejně jako on?

Opatrně si prohlédla vyzáblé psy, než si odevzdaně povzdechla: ,,Bolí někoho něco?"

Nejdříve nikdo nemluvil, ale pak vstala Luca, a postrkovala před sebou malou Claru. Fenečka trošičku kulhala, nejspíš měla jenom trn v tlapičce. Rieka kývla a čumákem naznačila, ať ji následují. 

V malé léčitelské jeskyňce se tři psi vměstnali těžce. Rieku napadlo, že by mohli prohloubit tu část, která nebyla skála, nýbrž hlína, a udělat tak celou noru prostornější. Možná to potom navrhne Akimovi...

Luca se zvědavě porozhlédla okolo. Maličkou Claru bolavá tlapka netrápila natolik, aby zůstala v klidu, a čmuchala okolo nahromaděných bylin. Rieka musela získat její pozornost vlídným zabručením, a až pak si štěně konečně lehlo a ukázalo polštářek přední levé ťapky.

Rieka si pozorně prohlédla řeznou ranku, nejspíš od nějakého ostřejšího kamínku v tůňce. ,,Och, tak na to dáme jenom něco na vyčištění a za pár dní to bude jako nové," zamumlala a rozžvýkala potřebné bylinky, aby je mohla nanést. ,,Kdyby cokoliv, tak za mnou můžeš vždycky přijít." pokusila se zformulovat něco podobného, čím Nascha utěšovala vlčata ve své smečce. Zachytila Lučin vděčný pohled. štěňátko se převalilo zpátky.

,,Štípe to," nespokojeně pípla. Rieka se mlčky pousmála a pokrčila rameny. Clara se hned zase rozzářila: ,,Můžu za ostatníma?" vyrazila zase ven, v podstatě ani nečekala na Riečinu odpověď.

Rieka s Lucou zůstaly v temném koutě samy.

,,Myslíš, že jsou tady má mláďátka v bezpečí?" zajíkavě se optala, její hlas skoro neslyšitelný, aby se nikdo nedostal do problémů. Riece hned došlo, že naráží na Akima. Matka se bojí, aby nikomu šedý Alfa neublížil.

Rieka pomalu zavrtěla hlavou. ,,Nemyslím si, že by bezdůvodně někomu ublížil..." Luca nevypadala přesvědčeně, poznala nejistotu v Riečiném hlase. 

Rieka se momentálně bála spíš, aby Amber nezačala provádět naschvály, jako tenkrát při lovu. Ta fena byla prolhaná a prohnaná. Nedalo se jí věřit, a Rieka by se k ní už nikdy neotočila zády. Ale třeba má Amber problém jenom s ní. Třeba by jiným psům nic neudělala...

Luca se na okamžik zarazila. ,,Odpusť mi moji nevychovanost...ale jak se jmenuješ?"

Z venku se ozval jásavý štěkot. Feny se vyškrábaly na čerstvý vzduch. Z lesa se vymotali Marley, Jack a Akim, a táhli s sebou laň, kterou Lovci nechali ležet, kde ji zabili po té, co na ně zaútočil Medvěd. Krev na její kratičké srsti byla slepená do tuhých bodlin.

,,Swift," odpověděla Luce. Tohle jméno znělo tak správně, když ho vyslovila. V hrudi se jí vzedmula pýcha. ,,Jmenuju se Swift." Na druhé straně se Akim ohlédl a spokojeně se ušklíbl, když zaslechl, jak se Rieka představila. Nebo, vlastně teď už Swift. Jack po ní naopak hodil znepokojený pohled.

Feně se hlady stáhl žaludek, radostně přešlápla na místě, když ucítila maso. Nevonělo úplně čerstvě, ale zkažené nebylo. A dokáže několikrát všechny nakrmit. To je dobře. Než se zformuje další lov, můžou si všichni oddechnout...

Psi dotáhli kořist doprostřed, a všichni se shlukli okolo a nemohli se dočkat na jídlo. V tom zmatku Swift nestihla odchytit Jacka, jenom zahlédla špičku jeho ocasu, jak zmizel mezi stromy. Povzdechla si. Alespoň se nezabili.