Lovkyně Medvědů 2- Zrádkyně

To se stává

Swift seděla opodál, a její srdce se plnilo štěstím. Pozorovala, jak si Akim všechno prohlíží. Zrovna teď působil tak bezelstně, prohlížející si detaily světa, po tak dlouhé době. Jako by opravdový svět viděl poprvé v životě, a snažil se zapamatovat každý vzor kůry, a jak se skála, obklopující z jedné strany tábor, odlupuje a drolí. Jak slunce prosvítalo mezi listy a jehličím, a jak jsou na Swiftiném kožíšku tmavější a světlejší místa.

Štěňata se převalovala přes sebe v poloprázdném táboře, a ohryzávala si hravě uši. 

,,Já jsem hezčí!"

,,Ne, já!"

Dohadovali se takto od té doby, co se Akim se Swift vrátili z jeskyně. Akim teď hodně věcí a psů nazýval krásnými. Fenka si teď připadala klidnější, když měl Akim devět životů. Sice o tom všem nechtěl mluvit, a to Swift krapet štvalo, ale chápala, že to pro něj mohl být děsivý zážitek. Slyšela jeho vytí. Musel být otřesený, a právě proto pomohlo, že Akim dostal svůj zrak zpět... Rýhy okolo očí zůstaly, a navždy budou připomínat, co Swift udělala. Ale to v tom těle ještě nesídlil Akim, ale Medvěd.

,,Swift?" Akim přelétl oblohu pohledem, ,,Myslím, že ranní hlídka se už měla vrátit..." podotkl, a jeho Beta si uvědomila, že má pravdu. Amber s Marleym, Lucou a Scoutem měli jen obejít území a ulovit trošku kořisti, než slunce úplně vystoupá na nebe. A pořád se nevrátili. Swift se zvedla na nohy. Nebyl slyšet žádný štěkot zvenčí tábora.

,,Půjdu se po nich podívat. Určitě jenom odbočili k potoku, nebo jim něco uteklo přes hranice." Vydechla uvolněně, a stačilo jen pár kroků, aby zmizela v podrostu a ocitla se v chládku lesa, na jehličím pokryté půdě.

Sluníčko sem nedosáhlo, jen občas nakouklo přes hustou jehličnatou clonu. Bylo tady tak krásně. Swift si nedokázala představit, že by snad chodila lovit s Lovci ve vysoké trávě, a běhat po vypáleném hradu. Přišlo jí to tak cizí a vzdálené. Nebyl to život, který si představovala...

Ucítila kovový pach krve. Jen takový závan, zcela nepatrný, a hned si pomyslela, že to bude krev kořisti. To jí říkala logická část její mysli. Tak proč se její útroby stáhly a tep se jí zrychlil? Něco na tom, jak si les pochmurně šeptal, ji donutilo se přikrčit. Najednou jí pod kožichem zamravenčila vlna chladu. Napadlo ji, jestli není nemocná. Zamyslela se a začala zkoumat, jestli ji netáhnou svaly a jestli ji něco nebolí...olízla si vlastní čumák, i když takto by si horečku stejně nezjistila...

Polštářky její tlapky se přilepily na vazkou, tmavou tekutinu na ušlapané hliněné stezce. Puch smrtelného množství krve ji praštil do nosu tak silně, že se jí zatočila hlava. Šokovaně zacouvala zpátky a přitiskla se k zemi, aby se schovala, svaly napjaté tak, že by se mohly přetrhnout.

Naskytl se jí pohled na celou ranní hlídku. Les tady byl děsivě tichý až na odporné sípání, které nemohlo patřit žádnému zvířeti při smyslech. Z toho zvuku se jí dělalo zle...

Swift vykulila oči. Mezi psy ležela na boku rozvalená světlá australská fena. Amber. Její oči horečnatě koulely po okolí, drápy hrabala zoufale v bahně, které tvořila její vlastní krev. Swift nebyla schopná odtrhnout pohled, a jejich oči se setkaly. Fena vydala další nechutný sten, plný bezbřehého strachu a agónie. Pak její pohled vyhasl, upřený do zelenkavých očí své Bety, která se třásla opodál v podrostu. Tělo se stáhlo ve smrtelné křeči, svaly zacukaly. Poslední jiskra života vyprchala z roztrhaného těla. Swift v tichosti zírala a netušila, jestli ji nešálí zrak. Ambeřino tělo bylo na břiše děsivě rozpárané, s otrhanými, odporně rozšklebenými okraji. Jedno ucho utržené, zašlapané do bláta. Na krku kruté kousance, které ale nebyly smrtelné. To, jak je její břicho otevřené, to je to, co ji zabilo...