Je jen málo věcí, které definují můj život stejně jako moje příjmení.
Baxová.
Byl to můj otec, který v proslavil naše jméno po celé Británii a později i po celém světě. V osmdesátých letech závodil v nejrychlejším autě světa. Jako jeden z mála Britů...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
---
Odjet na dva měsíce z Británie pro mě nebylo nic těžkého. Doma mě stejně nikdo nečekal, všichni moji milování byli na cestách společně se mnou. Rozloučila jsem s květinami na okenním parapetu a pomodlila se za kaktus, který jsem dostala před pár týdny od Daniela. Pak už mi nezbývalo nic jiného, než popadnout všechny svoje tašky, sednout do auta a nechat se odvést na jedno z londýnských letišť. Přímým letem trvala cesta do Singapuru téměř patnáct hodin a já se ve výšce několik stovek kilometrů nad zemí dopustila začátečnické chyby.
Usnula jsem.
Za což mě moje tělo potrestalo naprosto příšernou pásmovou nemocí.
Byla jsem unavená, vyčerpaná, v noci jsem nemohla spát, budila se po pár hodinách spánku. Dva dny mi třeštila hlava a ani paralen mi nedokázal ulevit. Hrnek kávy jsem vyměnila za láhev energetického nápoje a společně s ním absolvovala ve čtvrteční procházku trati společně s Landem.
Páteční tréninky pak proběhly nad očekávání a o to horší byl výsledek sobotní kvalifikace.
Nebyla to žádná katastrofa – Lando se pořád dostal do třetí fáze, ale čekal ho start z desátého místa. Jenže během posledního rychlého kola udělal několik chyb – zhruba stejně, kolik v celé dosavadní sezóně. Stála jsem u počítače, dívala se na jeho data z telemetrie a podobně jako Andrew vedle mě jsem se snažila pochopit, jak je možné, že hned několikrát nedokázal správně zařadit.
„Převodovka v pořádku?" zeptala jsem se pro jistotu. V Singapuru se jel třináctý závod sezóny, materiál začínal být opotřebovaný a náhradní díly rychle docházely.
„Jo, všechno v pohodě," odpověděl mi někdo z boxové zídky. Zadívala jsem se směrem k trati, kde končila finální část kvalifikace, určující zítřejší pořadí na roštu. Unaveně jsem si protřela kořen nosu a zamhouřila do zdánlivé tmy přede mnou. Noc sice zahalila autodrom, ale díky umělému osvětlení tomu šlo jen těžko uvěřit.
Teploty pomalu klesaly – i tak jsem ale na sobě stále měla kraťasy a triko s krátkým rukávem.
Hluk z trati pomalu utichal, jak piloti parkovali svoje vozy před komisaři. A zatímco ti se věnovali autům a náhodnými kontrolami zjišťovali, jestli někdo neporušuje pravidla, piloti zamířili na převážení a do víru novinářů.
Nahlas jsem si povzdechla a do ruky popadla láhev s jemně perlivou vodou, která však po půldenním odpočíváním na mém pultu, jen těžko zůstávala perlivou.
„Půjdu za Landem," pověděla jsem Andrewovi vedle sebe a ten jen přikývl.
---
Zastihla jsem ho ještě v karavanu, obličej zabořený do chladivého ručníku, vlasy mokré od potu, na tváři stále otisk od ohnivzdorné kukly. Byl nepřirozeně rudý, pramínky potu se mísily s kapkami z ručníku.
