Nemesis [ItaDei] ✓

Kapitola devátá

I když se Deidara tvářil, že mu Itachiho návštěva jejich společného, luxusně zařízeného bytu, kam chodili jako nejvýše postavená konožská smetánka každý pátek "kalit", vůbec nevadila, opak byl pravdou. Zbytek večera a celý následující den se mu hlavou proháněly všechny možné a nemožné představy toho, co by se tam mohlo večer odehrát, a bylo úplně jedno, jestli se jednalo o pouhé přátelské klábosení, pracovní jednání na úrovni, nebo jeho pomlouvání, avšak ať se snažil, jak se snažil, vždycky myšlenkami skončil u poslední varianty a úzkost s nervozitou se mu kolem srdce vždycky ještě víc stáhla a rozhodila jej. Nejprve se snažil sám sobě namluvit to, co Itachimu - že s jejich světem neměl už vůbec nic společného a že chce, aby to tak zůstalo, což na jednu stranu nebyla úplně pravda.

Vždycky nesnášel, když neměl přehled o tom, co se děje a velice rád byl zapojen do všemožných drbů a tajemství. To byl také jeden z důvodů, proč si v jednu chvíli vybíral víc než jednoho sexuálního partnera. Tak se z lidí tahaly pomluvy nejlépe.

Nyní mu celá ta představa byla proti srsti, ale fakt, že nyní Itachi ví, co se s ním stalo, jej rozhodně klidným nenechávala. Co když poruší svůj slib a svěří se jednomu z nich, že ho nalezl na ulici, a že ho teď u sebe nechává bydlet? Co když půjde a vyzvoní to Sasorimu rovnou mezi dveřmi?

Sasori.

Blondýn v obličeji zbledl a srdce mu vynechalo několik pravidelných úderů. Panika ho rázem zachvátila jako větrná smršť a on měl co dělat, aby sklenici s vodou, kterou držel v ruce, nepustil na zem. S třesoucími se prsty ji položil na pult kuchyňské linky a vypsychnutě sáhl po starém telefonu po Itachim, který mu černovlásek zanechal pro osobní potřeby a pro případ nouze. Rychle najel na jeho ikonku, zmáčkl malý obrázek poštovní schránky a napsal:

Nechci být večer sám, necítím se dobře. Můžeme si promluvit?

Palec přesunul na možnost odeslat a na sekundu se zarazil. Nebyl pyšný na to, co napsal, ale jak jinak Uchihovi zabránit v tom, aby tam za nimi šel a napráskal ho, než si zahrát na duševně nevyrovnaného, ale ochotného s tím něco dělat? Bylo mu jasné, že jakmile to odešle, Itachi svoji účast na pravidelné schůzce okamžitě s omluvou, že má něco důležitého, zruší. Bůhví proč pro něj byla jeho psychická záchrana velmi důležitá. Tak proč nevyužít jeho pohostinnosti a dobré vůle?

Už už se chystal SMS poslat, když se kousl do rtu, celou ji smazal a hodil mobil zpátky na linku. Utrápený obličej pak schoval do dlaní a ztěžka vydechl. Když to udělá, v čem bude lepší, než oni všichni? V čem bude lepší, než jeho stará, manipulativní verze, která potřebovala všechno a všechny ovládat k obrazu svému? Jistě, sex bylo úplně něco jiného, než citové vydírání, ale stejně.

I přesto, že venku bylo poměrně dost velké teplo, postavil vodu na ohřev a ve skříňce vyhledal meduňkový čaj na uklidnění. Nemělo cenu, propadat tady všem těm paranoidním myšlenkám. Věděl přece, že Itachi se celou dobu, co tu s ním byl, snažil o to, aby mu důvěřoval. A těžko by tolik stál o jeho důvěru, kdyby se chystal udělat něco nekalého, no ne!?

Deidara i s puntíkatým hrnkem plným kouřícího čaje vyrazil do svého pokoje, kde se zavřel, nápoj položil na noční stolek, natáhl se a pořádně se uvelebil. Pod hlavu si načechral polštář a otočil hlavu směrem k oknu, aby mohl pozoroval ptáky křižující oblohu, a zamyslel se. I přesto, že moc dobře věděl, jak těžké teď bylo, někomu věřit, rozhodl se udělat všechno proto, aby Itachimu jeho snahu alespoň trochu ulehčil. Dříve přece byli nepřáteli a teď vedle sebe dokázali docela normálně existovat. Možná, že když se i on bude trochu víc snažit, nakonec se z nich stane docela dobrá dvojka.