Tajemství vlků 2: Tajemství Omegy (DOKONČENO✔️)

VI. Echo

Kde mám najít místo, kde chci žít,
kde bych mohla volně běhat?
Alfou jsem měla být!
A se smečkou žít!
Vést smečku, být Alfou,
vůdkyní!

Svět mě jen v norách vězní,
chci žít bez zákazů.
Chci být vlkem opravdovým
bráněna smečkou vlků.

Jak pták vrážím do zdí,
chci už volná být!
Proč nemůžu dělat co chci?
Poslouchat mě mají vlci!
Snad nebudu Alfou až na konci...

Jsem jen vlče, jíst bych měla a spát,
ve své noře jak má matka.
A pak hrát si s bratry,
a mít další lekci,
a vědět, že co se učím,
nemohu stejně dělat!

Chci mít cestu volnou!
A co chci to chci, to mohu udělat!
Vždyť všichni ví - Alfou mám být,
a s vlky na měsíc výt!

Ve světě s mými pravidly...
Chci žít!

Překročila Faininu pachovou značku a rozeběhla se do hlubin lesa.
Přehopsala několik kořínků až se u toho posledního rozplácla na bříšku. Ale to ji neodradilo. Oklepala se, střihla několikrát ouškama a běžela dál.
Neuvědomovala si, co jí může hrozit za nebezpečí, tudíž bez váhání vběhla na mýtinku a pokračovala ve své cestě.
Vylezla na spadlý kmen stromu na kterém hodně balancovala aby nespadla. V jednu chvíli jí tlapička uklouzla a rozplácla se. Celá rozklepaná v křečovitém držení těla, staženýma ouškama a ocáskem pokračovala dál.
Když už byla na konci, její tělíčko už nebylo tak křečovitě, s úsměvem na tváři se rozeběhla.
Avšak nedávala pozor, tlapička jí ujela na nějakém klacíku a sklouzla dolů, a když se pokusila postavit, tlapka jí ujela, několikrát zavrávorala pozadu a do něčeho, nebo spíš někoho, vrazila a skončila na boku.
Hlasitě zakňučela, zatímco kousek od ní se ozvalo hlasité nespokojené mručení až se to měnilo ve vrčení.
Jiskřička se postavila na tlapky a v tu chvíli stanula tváří tvář obrovskému hnědému medvědovi!
Vyděšeně zavyla a rozeběhla se pryč, když medvěd proti ní napřáhl obrovskou tlapu.
Její tlapičky nestíhaly, musela rychle najít úkryt, nebo si jí dá ten medvěd k večeři!
Uviděla před sebou obrovský vykotlaný strom. Vyděšená a s obrovskou tíhou na srdci běžela dál až vběhla do onoho úkrytu. Avšak medvěd běžel za ní a její úkryt zahlédl. Hlasitě zařval, postavil se na zadní a ihned začal Jiskřiččin úkryt ničit.
,,POMOC!" Zavyla vlčice vyděšeně a začala hrabat do země aby se mohla schovat pod zem.
Jenomže to už byl její úkryt zničen a její tělíčko se setkalo s obří medvědí tlapou až skončila na zemi.
Bolestí zavyla a zakňučela. Ztěžka dýchala. Už teď očekávala rychlou smrt.
Jenomže ta nepřicházela. Ozvalo se hlasité sborové vytí vlčí smečky. Která štěkala a vyla na medvěda, skákali po něm, kousali do něj, škrábali, uskakovali stranou a znovu útočili.
Medvěd po dlouhém nekonečném boji konečně padl k zemi mrtvý.
K malému vlčeti nyní přišel nějaký vlk a štouchl do něj čumákem. Chudinka malá vlčice otevřela modrá kukadla a pohlédla do očí bílému vlkovi s bouřkově modrýma očima.
No... Vlkovi... Odrostlému vlčeti, který si musel teprve nedávno vybrat dospělé jméno.
Jiskřička vyděšeně vykvikla a začala přikrčená couvat, zatímco bílý vlk se k ní přibližoval.
,,Jsi v pořádku?" Zeptal se bílý vlk a nespouštěl Jiskřičku z očí, jako by se bál, že mu tady před očima zemře.
,,Um... Ano. Jsem. Děkuju," kňukla a když pochopila, že jí ten vlk neublíží, opatrně se postavila a natáhla k němu hlavičku.
,,Kde ses tu vzala?" Zeptal se znovu a nebral ohled na to, že na něj varovně vrčí starší vlk za jeho zády, který se k nim přibližoval.
,,Já utekla... ze své smečky," zakňučela Jiskřička a v tu chvíli ji vlk pustil a pozoroval ji nevěřícným pohledem.
,,Utekla jsi ze své smečky?" Vlk naklonil hlavu na stranu.
,,Ano... Byli na mě zlí... Neměli mě rádi..." Zakňučela a z očí jí začaly stékat slzy.
,,Ale prosimtě. To je určitě nějaká hloupost," zavrtěl hlavou bílý vlk a chtěl pokračovat, když se ozvalo hlasité vlčí zavrčení a celý jejich rozhovor utichl, když se u nich objevil bílý vlk s šedohnědými zády, hlavou a břichem a hnědýma očima. Zničehonic se nad Jiskřičkou objevila černá vlčice jejíž srst se leskla hnědošedě a jednou tlapkou jí přidržela u země aniž by stačila Jiskřička cokoliv říct nebo udělat.
,,Takže ty jsi utekla ze své smečky?" Zeptal se klidně bílý vlk s šedohnědými zády, hlavou a břichem drobné vlčice, kterou držela u země jeho družka.
,,Ano," kňukla Jiskřička a prosebně se podívala na bílého vlka, aby jí pomohl, který se však ani nehnul a jen ji i Alfu s... Nejspíše Betou, pozoroval stejně jako zbytek smečky. A tak se Jiskřička pokusila ze sevření vlčice dostat sama, to se jí však nedařilo a akorát jí bolel bok, na který spadla.
,,Jak se jmenuješ, malá?" Zeptal se Alfa.
,,Jiskřička," kňukla vlčice a zbytek smečky co stál okolo nich se po sobě navzájem podíval a něco si zamručel.
,,Proč by vlče jako ty utíkalo od své smečky? Neměla bys být teď u své matky a tulit se k sourozencům?" Naklonil hlavu Alfa na stranu a lehce se zamračil.
,,Nemají mě rádi! Bude jim líp beze mě," kňukla Jiskřička.
,,A na to jsi přišla jak, prtě?"
Na tuto otázku však Jiskřička neodpověděla.
,,Nechci ti kazit iluze, ale věř, že tě tvá smečka bude hledat... Dřív nebo později chytí tvou pachovou stopu a narazí na nás... A ty s nimi půjdeš zase zpátky i kdybys nechtěla sebevíc." Alfa mluvil klidně a přitom pozoroval drobnou vlčici, která ho jen vytřeštěnýma očima pozorovala.
,,Ale to může i trvat... Může tady do té doby přeci zůstat, ne?" Zeptal se klidně bílý vlk, který s Jiskřičkou mluvil poprvé, i když to vypadalo, že se tesáky drápy drží aby nezavrčel na tu vlčici, která držela Jiskřičku. Očividně ji neměl rád.
,,No ovšem. Přeci malé vlče nenecháme jen tak samotné běhat po lese," přikývl Alfa.
,,Takže, já se jmenuji Prangar, ale pro tebe a stejně tak i ostatní jsem Alfa. Ta vlčice, co tě drží, ale už tě může pustit! Je Krima, má družka a Beta. A ty jí budeš říkat jen Beta. Rozumíš?"
Jiskřička sklopila ouška a přikývla, vlčice jí pustila a ona ihned vyskočila na tlapky.
,,Zbytek smečky se ti představí sám," rozhodl Prangar, ,,teď pojď s námi do našeho tábora." Přistoupil k Betě a společně odkráčeli.
Jiskřička se ihned postavila na nožičky a pokusila se jít za nimi ale cestu jí zaterasil bílý vlk. Jiskřička k němu vyděšeně vzhlédla, ale on se jen něžně usmál. ,,Jmenuji se Echo."

/Prosím, promiňte mi mé "rýmovací dovednosti" 🙏😅\