Kdybyste mohli být na jeden den kýmkoliv na světě, kým byste byli? Tahle zdánlivě řečnická otázka je pro mě až moc reálná. Každý den se totiž probouzím v těle cizího člověka, sleduji jeho den a tiše vyčkávám až usne, abych se následující ráno probud...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Můj nejnovější nositel vstal, protáhnul se a otočil oči k budíku na nočním stolku. Ručičky ukazovaly, že ještě není ani šest, a venku byla černočerná tma. Vyhrabal se z peřiny a malátně došel do koupelny, kde si opláchnul obličej studenou vodou. Vrátil se zpátky do pokoje a popadnul brýle, které ležely hned vedle budíku. Až ve chvíli, kdy si je nasadil, mi došlo, jak špatný zrak vlastně má, protože rozmazaný pokoj najednou nabral přesné obrysy. Nad postelí visel plakát skupiny, o které jsem do té doby netušila, že existuje. Na zemi vedle postele se válela prázdná lahev od limonády a pár špinavých ponožek z předchozího dne.
Život v těle puberťáků mě nijak neoslovoval. Podle mých zkušeností se totiž všichni chlapci nevyhnutelně nejpozději s nástupem čtrnáctého roku mění na prasata, která prdí a krkají a drbou se v rozkroku i ve chvílích, kdy se to vůbec nehodí. Trávit den v jejich těle bývá čirým utrpením.
Můj nositel si znovu promnul oči pod obroučkami brýlí a zamžoural směrem k rozsvícené lampičce. Chvíli stál bez pohnutí, ale potom se posadil ke stolu a pohybem myši probudil svůj počítač ze spánkového režimu. Vyhledal stránky nějakého internetového obchodu a zkontroloval stav objednávky. Když viděl na obrazovce potvrzení, že jeho balíček bude doručen ještě tentýž den odpoledne, slyšitelně si oddychnul.
Rychle se převléknul, nastříkal na sebe přehnané množství nějakého zvláštně vonícího spreje, a sešel ze svého pokoje do jídelny, kde už na něj na stole čekala miska s cereáliemi, které si zalil studeným mlékem, a pustil se do jídla. Jedl bolestně pomalu a civěl u toho do zdi. Nebyl tam ani obrázek, ani puštěné rádio. Měla jsem ráda lidi, kteří u snídaně poslouchali zprávy. Alespoň jsem se něco dozvěděla. Ale ne v těle tohoto chlapce. Ten celou dobu, co žvýkal cereálie, hypnotizoval prázdnou stěnu na druhé straně místnosti, takže jsem na konci snídaně nebyla o nic moudřejší, jen o hodně znuděnější.
Občas mě štvalo, že neslyším myšlenkové pochody mých nositelů. Jsem schopná pochytit všechny fyzické vjemy – slyším a vidím to co oni, cítím jejich bolest nebo to, jak jimi cloumají emoce. Ale co si doopravdy myslí, to je mi záhadou. Věřím, že hubený chlapec v brýlích vedl jistě velmi zajímavý vnitřní monolog, zatímco očima probodával bíle natřenou zeď, ale pro mě to bylo neuvěřitelně nudných dvacet minut.
Do místnosti vstoupila krásná žena, které mohlo být kolem čtyřiceti let. Měla na sobě obyčejné džíny a zelený svetr s rolákem. Světle hnědé vlasy si zrovna stahovala do ležérního drdolu, který nejspíš neměl mít estetickou funkci, ale sloužil jen k odehnání vlasů z obličeje. Když viděla mého nositele, zarazila se a podívala se zmateně na hodinky. „Proč nespíš, blázne jeden? Ještě není ani půl sedmé," podivila se.
Cítila jsem, jak můj nositel pozvedl ramena. Na okamžik spustil oči ze zdi a podíval se do prázdné misky po snídani. „Máme ještě ráno práci s ročenkou," řekl potichu.
