Kdybyste mohli být na jeden den kýmkoliv na světě, kým byste byli? Tahle zdánlivě řečnická otázka je pro mě až moc reálná. Každý den se totiž probouzím v těle cizího člověka, sleduji jeho den a tiše vyčkávám až usne, abych se následující ráno probud...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Občas hraju sama se sebou takovou hru. Někdy, když ráno vstávám, ptám se sama sebe: Kým dnes budu? Odpověď na tuhle otázku mi byla poskytnuta pár vteřin poté, co můj nejnovější nositel otevřel oči. Vedle postele měl totiž velkou šatní skříň se zrcadlem. Do ložnice pronikaly mezerou mezi závěsy sluneční paprsky, v nichž tančila smítka prachu, a ze zrcadla na mě pohlížel vysoký svalnatý muž s tmavou pletí. Hlavu měl oholenou, ale na bradě mu vyrůstalo několikadenní strniště.
Na první pohled nevypadal jako člověk, který by byl ochotný povídat si s neznámým hlasem ve své hlavě – pokud se něco takového dá vůbec poznat od pohledu. Nejspíš nedá, ale neměla jsem čas se tím zaobírat. Na nic jsem nečekala a jen pár okamžiků po jeho probuzení jsem se začala nenápadně cpát do popředí.
Předchozí den jsem byla schopná ovládat Tami hned několik hodin v kuse, aniž by mě to nějak výrazně vyčerpalo. Netušila jsem ale, jak moc síly mě bude stát převzít kontrolu nad nositelem, který se mi pokusí vzdorovat. Bojoval statečně, i když sám nemohl tušit, co se to s ním děje. Postupně jsem ho ale dokázala utlumit, zatlačit kamsi do podvědomí, a vydrat se až na povrch.
Ztěžka jsem oddechovala, když se mi to konečně podařilo. Cítila jsem obrovskou únavu, ale zároveň neuvěřitelné nadšení a nedočkavost z toho, co mi přinese další den. Rozhlédla jsem se po ložnici a všimla jsem si mobilu, který se nabíjel na nočním stolku. Vytáhla jsem ho ze zásuvky a docela jsem si oddychla, že má můj nositel nastavené odemykání pomocí otisku prstu, a ne číselného kódu.
Včera večer nešla Tami spát, dokud si nebyla jistá, že znám Shawnovo číslo nazpaměť i pozpátku. V duchu jsem jí děkovala, zatímco jsem jeho číslo naťukala do mobilu a stiskla zelené tlačítko pro zahájení hovoru. Shawnův hlas se ozval hned po prvním zazvonění.
„Haló?" zaznělo opatrně.
„Ahoj, Shawne," promluvila jsem hlasem tak hlubokým a drsným, až jsem sebou překvapením trhla.
„Hej, ty?" ujistil se Shawn. „Zníš jinak."
„A vypadám taky zatraceně jinak," uchechtla jsem se. „Počkej, až mě uvidíš, budeš zírat." Začala jsem přecházet po ložnici a přemýšlet, co si mám vzít na sebe a kde najdu koupelnu. Možná jsem se měla držet v pozadí, dokud se můj nositel nenachystal na nový den. Nebo jsem mohla zjistit, jestli nemá nějaké důležité povinnosti, jestli nemusí třeba vzbudit děti a odvézt je do školy.
„Poslyš, co je za den?" zeptala jsem se Shawna.
„Sobota. Probudila ses snad někde, kde nemají kalendáře?"
„Kdepak, jen jsem trochu zmatená," zamluvila jsem to. Alespoň buzení dětí do školy jsem mohla vyloučit.
„Jak se ti vůbec podařilo tak rychle přesvědčit toho hlasitýho pána, aby tě pustil ke kormidlu?" vyptával se Shawn na druhé straně. „Je teprve osm ráno. Já jsem tě vzal na milost až po desáté, a to ještě jen díky tomu, že jsi mi zachránila život a poradila mi při matice."
