Samovo obočí vystřelilo nahoru, až měl strach, že se mu ztratí ve vlasech.
Ve svém Bohem zapomenutém životě toho zažil opravdu hodně a zvykl si očekávat cokoli, ale tohle bylo trochu…mimo jeho stupnici existujících podivností. V tuto chvíli se ta pomyslná ručička vychýlila ukrutným způsobem, až to zahrozilo strhnutím péra.
„Auriel, to se určitě nestalo!“ Chtěl se vrátit k práci, přišlo mu to přitažené za vlasy i na anděla s jeho „osobitým přístupem k chápání lidských výroků.“
„Dean říká, že ano. Nesu vinu za to, co jsem udělala,“ nechala paže klesnout, sklopila hlavu, až se jí dlouhý spletený cop svezl přes rameno.
Pár vteřin jí pozoroval, jestli to na něj nehraje, ale - o Bože, ona to myslí vážně! Sam odložil kartáč. Dean musel vypustit z pusy něco, co si vyložila po svém.
„Když mi povíš, co se v autě stalo, můžeme najít řešení,“ otřel si špinavé ruce do hadru.
„Žádné neexistuje. Umlčela jsem rock ´n roll, protože je to výmysl ďábla. Nemohla jsem dopustit, aby zahlcoval Deanovu mysl, začínal tomu jedu podléhat!“
Sam se zhrozil, pokud udělala to, co si myslel, Dean musí šílet. „Auriel, řekni prosím, že jsi nic v autě nerozbila! Jinak tě můj bratr za to zatratí!“
Zvedla k němu poplašeně hlavu. „Já – já se toho jen dotkla! Musela jsem to ukončit! Ale neměla jsem v úmyslu rozbít ejsídýsí!“
Sam se v tom začal ztrácet. Zamrkal, potřásl hlavou.
„Uhmm, myslím, že jsi celou situaci nepochopila správně…“
„A ty ano?“
Hledal v jejím hlase náznak sarkasmu. Myslel si, že mu vmete do tváře, jak o tom může něco vědět, když tam ani nebyl.
Jenže ona na něj hleděla s doufajícím očekáváním – on měl být ten, díky němuž by mohla pochopit a tím tak odlehčit té váze zvané vina. Sám tu tíhu znal a ta její byla ještě navíc bezdůvodná – aspoň ve věci, z které jí Dean obvinil. Tušil, k čemu asi došlo a proč jí nařkl ze „zabití.“ Z bratrova pohledu to jistě tak vypadalo, dle Sama jeho posedlost svým autem a stařičkými kazetami hraničila s úchylností.
„Uff, odkud začít…?“
„Zmiňoval si, že to, co se stalo, bylo mnou nepochopeno…“ ihned mu odpověděla.
„Emm, děkuju.“ V její přítomnosti by si měl tyhle řečnické otázky odpustit. „Některým lidem na určitých věcech hodně záleží…“
„Proč?“
„Protože pro ně mají velkou cenu,“ udělal pohyb, že nechce být přerušován, když se nadechla k další otázce. Takhle by se vážně nikam nedostal. „Teď nemám na mysli finanční hodnotu, ale tu citovou. Hodně si jich váží, a proto k nim mají i určitý osobní vztah.“
„Proč?“
„Myslím, že většinou proto, protože si s nimi chceš někoho připomínat. A pokaždé, když se na ty věci podíváš, tak ti něco ´odvypráví, ´“ prsty naznačil uvozovky.
„Viděla jsem sochy andělů. Byly krásný i v této jejich nehybné podobě. Myslím, že Bůh vložil toto umění práce s kamenem do lidských rukou, aby ostatním připomínaly, kdo nad nimi bdí.“
Usmál se. Bylo to trošku v jejím stylu, ale mohli se tak posunout dál.
„A pro Deana je takováto srdcová záležitost jeho auto. Dostal ho od otce hned po tom, co zaschla barva na jeho čerstvém řidičáku. Prožili jsme toho uvnitř spoustu - jako děti, jako rodina, jako někdo, kdo je neustále na cestách. I když jsme neměli stálou střechu nad hlavou, nikdy jsme ve skutečnosti nebyli bezdomovci.“ Odkašlal si. „Je to takový domov na kolečkách s určitými výhodami.“
