Prolog

289 16 5
                                    


Edward

Jmenuji se Edward Anthony Masen Cullen a jsem upír, tedy vlastně celá naše rodina.

Byl leden a my se měli rozhodnout, kam půjdou naše přihlášky. Už jsme na jednom místě moc dlouho a je nejvyšší čas odejít. Rodina ze mě byla jako na trní. Já byl jediný, kdo se zatím nerozhodl. Alice na mě házela vražedné pohledy kdykoli jsem se ocitl v její blízkosti a v myšlenkách mi nadávala. Neviděla mojí budoucnost a z toho byla nervózní nejen ona, ale celá rodina.

V tuhle chvíli jsem se už ale plně rozhodnul. Posadil jsem se na posteli a chtěl se vydat dolů za ostatními, když se náhle rozlítly dveře od pokoje a v nich stála Alice a zářivě se usmívala.

„Jupííí. Jedeme všichni," a skočila mi kolem krku. Padl jsem spolu s ní zpět na postel. Pod tíhou našich těl mučeně zaúpěla, ale naštěstí to vydržela. Rychle ze mě slezla a čapla mě za ruku.

„Rodino, budeme se stěhovat," křičela na celý dům a táhla mě do obýváku, kde se mezitím sešla celá rodina, a koukali na nás.

„Edward se už rozhodl. Nebojte, bude se vám to líbit," říkala svým zpěvavým hláskem a tančila po místnosti.

„Jdu balit," s těmi slovy odtančila nahoru do patra a mě nechala, ať to vysvětlím ostatním. Koukali na mě a čekali.

„Rozhodl jsem, že se budu zase věnovat hudbě," řekl jsem a pozoroval tváře své rodiny.

Esme mě najednou objala. ,Ach, konečně bude zase veselo.'

Carlisle se usmál a položil mi ruku na rameno. ,To ti schvaluji. Dobrý nápad, synu.'

Emmett s Rose měli v očích jiskřičky. ,Děkujeme.'

A Jasper přímo zářil štěstím, jak vnímal okolní atmosféru. ,Díky, bráško.'

S těmito myšlenkami se rozběhli po domě a začali balit.

Vítej Aljaško, zabručel jsem si pro sebe.

---

Bella

Jmenuji se Isabella Marie Charlotte Swan, bydlím se svým otce Charliem od svých osmi let, kdy mi zemřela maminka. Charlie pracuje jako šerif v městečku Forks.

Ráda bych vám tohle malinké městečko popsala, ale jelikož jsem od malička nevidomá, tak nemohu. Charlie mi říkal, že jsem dříve velmi špatně viděla. Bohužel si to vůbec nepamatuji.

Vždycky jsem milovala hudbu a mamka s tátou mě k ní vedli. Umím hrát na několik nástrojů například zobcová flétna, piano, sem tam si brnkám na kytaru, ale to, co vyloženě miluji, jsou housle. Táta mě přemluvil, abych si podala přihlášku na uměleckou školu na Alijašce a já, abych mu udělala radost, přijala. Sice to znamená postavit se na vlastní nohy a být na koleji, ale já si věřím.

Byl konec ledna a táta přijel domů dříve z práce.

„Bells, mohla bys sem na chvilku? Potřebuji si s tebou o něčem promluvit." zavolal na mě z kuchyně. Co jenom může chtít.

„Tati, jsem tu. Co potřebuješ?" optala jsem se a nahmatala sedačku, na kterou jsem si sedla.

„Mam pro tebe jedno překvapení. Víš, říkal jsem si, že když teď budeš na té koleji a nebude ti nikdo k ruce." S vypětím jsem čekala, co z něj vypadne.

„Tati? Co jsi udělal?" zeptala jsem se s hrůzou v hlase.

„Neboj, pořídil jsem ti kamaráda. Natáhni ruce před sebe a řekni ke mně." Co? Fajn tak dobře.

„Ke mě!" slyšela jsem dusot tlapek. Co? Pes. Najednou se mi něco otřelo o ruce a dalo tlapky na kolena.

„Tati... Ty... Ty jsi mi koupil psa?" Neuvěřitelné.

„Jo. Myslel jsem, že by se ti hodil," posmutněl trošku.

„Jo to určitě. Mam hroznou radost. Jenom tomu nějak nemůžu uvěřit. Jsem v šoku." Pořád jsem se z toho nemohla vzpamatovat.

„Jakou má barvu?" ptala jsem se táty. Sedla jsem si na zem a mému novému kamarádovi přejížděla prsty po srsti a studovala jeho stavbu těla. Byl nádherný.

„Je čokoládově hnědý jako tvé oči, ale ty jeho jsou zelené. Jmenuje se Ali a plemeno se nazývá labrador. Když jsem viděl ty jeho oči, jsou takové inteligentní, ale přitom v nich je radost, oddanost a vychytralost. Cvičitel říkal, že lepšího psa nenajdeme." Myslím, že si s Alim budu dobře rozumět.

„Kde bude spát?"

„Myslím, že ho dáme k tobě do pokoje, vypadá to, že se mu hrozně líbíš. Nemůže z tebe spustit oči," propukl v hrozný smích.

„Ali?" jenom to jméno stačilo. Najednou jsem se ocitla na zádech a cítila, jak mi radostí oblizuje obličej. Propukla jsem v šílený smích. Po chvilce se přidal i táta a Ali se nenechal zahanbit a radostí zaštěkal.

Slepá houslistkaKde žijí příběhy. Začni objevovat