Sirius

Epilog

Bílé sněhové vločky se snášely z oblohy na chladné školní pozemky. Slunce už zapadalo za obzor a ozařovalo spirály, které padající vločky kreslily v mrazivém vzduchu. Sirius Black klepal špičkou boty do země a nervózně si kousal ret. Proč byl nervózní? Sám si nebyl jistý. Dlaní si uhladil společenský hábit a poposedl si na posteli. Pohled mu padl na Jamese, který si rozcuchal své černé vlasy a zkontroloval se v odrazu, než si je s hlasitým povzdechem rozcuchal jinak.
„Dvanácteráku, neblbni." James zvedl hlavu a podíval se na Siriuse. „Ty vlasy vypadají stejně neupraveně jako vždycky." ujistil svého kamaráda s úsměvem. V tom se otevřely dveře do koupelny, ve kterých stál Remus s nesmělým úsměvem na rtech. Obvyklý obnošený hábit vyměnil za ten, který mu dali James se Siriusem předběžně k Vánocům. Ve světlých vlasech se mu odráželo světlo z koupelny a Sirius si byl jistý, že nikdy neviděl nic krásnějšího.
„Reme, jsi fešák." prohodil James vesele a zamířil ke dveřím. „Půjdeme?" Čtyři kamarádi se po sobě podívali s očima plnýma nadšeného očekávání a konečně se vydali po schodech do společenské místnosti.

Skupinky slavnostně oblečených nebelvírských studentů postávaly, kdekoliv bylo místo, ale i tak se pobertům podařilo najít jeden neobsazený stolek, od kterého měli perfektní výhled na dívčí ložnice, odkud se k nim každou chvílí měla připojit Lily.

Netrvalo dlouho – přestože pro Jamese se každá vteřina vlekla neúnosně pomalu – a společenskou místnost rozzářily rusé vlasy sepnuté bílými Liliemi. Snad kdyby Siriuse tolik neokouzlil Remus, dokázal by s ostatními obdivovat kouzla, která květiny držela ve vlasech. Místo toho ale nenápadně nahmatal Remusovu dlaň a stiskl ji, než si toho kdokoliv stačil všimnout.

Velká síň byla tak krásná, jako nikdy. Každý z profesorů přispěl svým zaklínadlem, tudíž si studenti mohli užívat opravdový sníh, který ale nikdy neroztál ani nestudil. Kolem stěn stály statné vánoční stromy, na které ze stropu jemně padaly vločky.

I přes všechnu tu nádheru měl Sirius oči jen a jen pro Remuse. Celý večer vděčně strávil v jeho společnosti nehledě na to, kolik studentek se ho odvážilo vyzvat k tanci. On netoužil po ničem jiném než po tanci s Remusem, který ale nikdy nemohl mít. Dokud-

„Smím prosit?" Sirius vyskočil na nohy a otočil se na Remuse s otázkou ve tvářil. Remus se zmateně rozhlédl.
„Tady? Přede všemi?" Váhavě vložil svou dlaň do nabízené ruky, ale ve tváři se mu zračily pochyby.
„Věř mi." Siriusovi blýsklo v očích, když stiskl Remusovu ruku a vydal se podél zdi směrem ke stolu profesorského sboru.

Remus byl s každým krokem zmatenější, ale když Sirius najednou zastavil před nenápadnými dveřmi, hned mu došlo, jaký měl jeho přítel geniální plán. Stačilo jen zašeptat tiché Alohomora a místnost se jim otevřela. Remus se rozhlédl po stěnách, které naposledy viděl jako vyděšený prvák před zařazováním. Živě si pamatoval, jak byl nervózní ze zkoušky, kterou měl dělat před celou školou, aniž by se na ni mohl dopředu jakkoliv připravit. Srdce mu zalila stejná úleva jako tehdy, když zjistil, že si jen stačí na hlavu posadit starý klobouk.

Otevřenými dveřmi dovnitř proudily slabé tóny, které ale oběma chlapcům bohatě stačily. Sirius něžně obmotal své ruce kolem Remusova krku a začal se jemně kolébat v rytmu hudby. Remus potěšeně následoval jeho příklad. Koutky úst se mu po tvářích vyšplhaly do úsměvu. Kdyby se v tu chvíli mohli podívat do zrcadla z Erisedu, bylo by z něj jen prach obyčejné zrcadlo, které by odráželo jejich šťastné tváře a zamilované pohledy.

Ale jeden ze studentů se neusmíval. Nehýřil na parketu a nesnažil se nalít do punče ohnivou whisky tak, aby si toho profesorka McGonagallová nevšimla. Peter Pettigriew stál u dveří Velké síně a byl sám. Poprvé v životě si uvědomoval že je sám. Že se jeho kamarádi baví, že jsou spolu a on je sám. Pohled stočil k šedému nebi nad svojí hlavou, než s hlubokým výdechem opustil síň. Udělal by cokoliv proto, aby zapadal. Udělal by cokoliv proto, aby už konečně nebyl sám.

Udělá cokoliv proto, aby už konečně nebyl sám.